Malý Finský Příběh III.

Obývací pokoj se proměnil v provizorní indiánské týpí. Hadry pověšené za všechno, co se dá, za nimi poblikávající malé lampičky a k tomu indiánská hudba. Strávila jsem nad hledáním vhodné hudby celé včerejší dopoledne. Odpoledne po škole mi prcek schvaloval písničku po písničce. Je to opravdu děsný kritik.

Vlezla jsem do toho shluku hadrů a položila talíř na zem. No, dalo by se docela polemizovat o slově talíř, protože to byl opravdu obrovský talíř. Na polštářích si už hověli pan učitel s prckem a tiše na mě čekali, až se usadím. Sedla jsem si do tureckého sedu naproti nim. A rozhlédla se po těch dvou, proč nejí.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se.
„Ne, nic jen čekáme, až naše náčelnice pronese nějaká slova před začátkem hodů.“ Prohlásil vážně prcek.
„Aha…“ odmlčela jsem se a horečně něco vymýšlela.“ Tak tedy, nechť naši bohové požehnají naší krmi a my přijmeme toto jídlo jako dar, každé sousto je požehnání.“ A vzala nějaké sousto z talíře pana učitele a vložila mu do úst a totéž jsem udělala i prckovi. V duchu jsem si nadávala, co to vymýšlím za děsná slova a nacpala i sobě do úst sousto.
„Nechť začnou hody.“ Zakončila jsem svou předmluvu a tím odstartovala začátek konzumace jídla. Prcek měl opravdu úžasný nápad, budeme jíst rukama.
Po pěti minutách jsme byli mastní až za ušima. To se prcek před večeří dožadoval, že žádné papírové utěrky indiáni neměli, ale při představě, že budeme vypadat jak čuňata, mě jeho slova neobměkčila a já si prosadila svou. Utěrky se opravdu docela šikli. Prcek se ale odmítal utírat, takže jeho tvářičky se leskly a nadouvaly při žvýkání. Já se snažila chovat kultivovaně, ale při pohledu na prcka to nešlo. S každým soustem a pohledem na prcka se můj úsměv zvětšoval, až jsem se začala děsně smát.
„Co se děje?“ zeptal se s plnou pusou pan učitel.
Přesunula jsem svůj pohled na něj. Stejné čuně jako prcek akorát ve větším vydání. To mě rozesmálo ještě víc, jak tam vedle sebe seděli a vypadali podobně. Smíchy jsem se začala válet po polštářích. Chlapci nechápali. Za pár minut jsem lapala po dechu a snažila se přestat smát a zachovat vážnou tvář.
„Náčelnice, prozraď nám, co Tě tak pobavilo.“ Zeptal se pan učitel.
„Podívali jste se na sebe?“ otázala jsem se já.
Podívali se na sebe.
„A?“ zeptal se pan učitel.
„Doporučuji vzít si zrcátka a podívat se potom na sebe znovu.“ Mrkla jsem na ně.
Pan učitel si znovu prohlédl prcka a na rtech mu zahrál úsměv. Prcek mu vracel tázavý pohled, protože stále nevěděl, co se děje. Pan učitel se k němu natáhl a něco mu pošeptal. Zase finsky. Sakra! Prcek se začal usmívat a s každým slovem se jeho úsměv zvětšoval. Mě začala opadávat pozornost, tak jsem se radši věnovala svému talíři a sestavování obrázků z jídla.
„Plesk!“ trefil mě přímo do obličeje polštář. Než jsem se nadála, přistál mi další na hlavě. Začala jsem po čtyřech mizet z dosahu polštářů. Když se mi to podařilo, otočila jsem se k těm dvěma. Prcek stál s napřáhnutým polštářem a pan učitel seděl s polštářem na klíně. Chvíli jsme na sebe jen tak hromadně hleděli.
„To jako hrajete jenom proti mně?“ poznamenala jsem.
Kluci se podívali proti sobě. Než pan učitel stačil zareagovat, schytal to od prcka přímo do obličeje. Chytla jsem příležitost za pačesy, sebrala polštář a trefila prcka zezadu do hlavy.
„Héééj.“ Zaječel, otočil se na mě a pustil se do mě.
Teď se příležitosti zase chytil pan učitel a sestřelil prcka zezadu on. Prcka to vykolejilo a já trefila pana učitele do žaludku. Heknul.
„Teď jsem jedl.“ Zaúpěl, ale jal se mi to vrátit.

V podobném sledu pokračovala dál polštářová bitva, než jsem zaječela dost. Přestali jsme všichni v připraveném úderu, prcek na nohou a my s panem učitelem na kolenou. Kluci se na mě podívali. Já svůj pohled stočila na zem a oni taky. Nějaké jídlo zůstalo na talíři, některé se válelo po podlaze nebo bylo nalepené na polštářích a na nás.
„Ajéjé.“ poznamenal prcek.
„Myslím, že bychom to měli asi uklidit.“ A sedla si, původně jsem doufala na podlahu a rozsedla brambor. Zaúpěla jsem.
„Co se stalo? Nebojte se, my Vám pomůžeme s úklidem.“ A mrknul na prcka.
„O to nejde. Ale nedá si někdo šťouchaný brambory?“
Nejdřív to nepochopili, ale potom se začali šíleně smát. Bylo to nakažlivé, smála jsem s nimi.
„Dost!“ zavelela jsem značně rozjařená.“ Zvedáme se, ať to stihneme uklidit. Všichni, ač neradi jsme začali sbírat talíře a zbytky jídla po podlaze. Polštáře jsme rovnou nacpali do prádla. Když jsme všechno jakž takž uklidili a sundali naše týpí, zbývalo jen vytřít. Prcek začal zívat a to bylo teprve půl deváté.
„Co nám zbývá?“ zeptal se pan učitel.
„Vytřít.“ Ozvalo se opětovné zívnutí prcka.“ A vykoupat malýho.“
„Kdo ho vykoupe?“ zeptal se pan učitel a podíval se na prcka. Než jsem stačila něco podotknout, vykřikl prcek, že chce pana učitele.
„Zdá se, že jste vyhrál zlatou kartu. Prcek Vás do koupelny zavede, já si jdu dát rande s koštětem.“ Opustila jsem s těmito slovy jídelnu a vydala se do malé místnůstky v baráku, kde byly všechny mycí prostředky a k tomu i propriety na mytí. Vytáhla si koště, kýbl a teď něco na podlahu. Bezva, všechno finsky. Nakonec jsem našla nějaký prostředek s obrázkem podlahy. Napustila si vodu do kýble, kde na vodu už čekal přípravek, a pustila se do vytírání. Za chvíli jsem to měla hotové. Vodu vylila, kýbl vypláchla a vrátila vše, kde bylo a vydala se nahoru.

V koupelně už bylo ticho a z pokojíku svítilo slabé světlo. Došla jsem ke dveřím a dívala se, jak pan učitel pomalu a jemně ukládá prcka do postele. Ten mu v náručí skoro spal. Opřela jsem se o futra dveří a dívala se, jak ho přikrývá a kontroluje, zda je všechno v pohodě. Zhasl lampičku a otočil se ke dveřím. Došlo mi, že asi musím vypadat jako zloděj, protože teď jde jen slabé světlo z chodby. Do obličeje mi sice neviděl, ale díval se mým směrem a naznačil prstem, abychom byli potichu. Vyšel ze dveří a já za ním nechala dveře pootevřené.
Prohlížela jsem si pana učitele v tom slabém světle a všimla si, že je mokrý.
„Koukám, že už se dneska nemusíte ani koupat.“ Zašeptala jsem.
Prohlédl se. „To ne, no.“
„Chcete si ještě něco dát nebo půjdete už domů?“
„Klidně si ještě něco dám, než vyrazím. Potřebuju trochu načerpat síly, vykoupat ho je docela záhul, nechápu, jak to děláte.“ Složil mi poklonu.
„Alko, nealko? Pivo, vodu?“
„Radši vodu, finský pivo není moc dobré.“ Ušklíbl se.
„Kdo něco říkal o tom, že má finský pivo.“ Zašklebila jsem se pro změnu já a zaplula do svého pokoje a ven jsem vyšla s dvěma láhvemi Plzně.
„Moje archivní, skladuju je tady od svého příjezdu. Nejlepší české pivo.“
„Tak to si nechám líbit.“ Poznamenal a vydal se za mnou po schodech dolů do kuchyně.

Dole jsem vyndala otvírák a otevřela pivo. Ozvalo se známé zasyčení.
„Je chlazené hezky, venku za oknem, tak bude mít správnou teplotu.“ A předala jsem pivo panu učiteli a otevřela si to své.
„Ještě máte nějaké speciální přání, pane?“ usmála jsem se.
„Jedno by bylo.“
Vyvedlo mě to z rovnováhy.
„Nebojte se.“ Začal se smát.“ Jen jsem se chtěl zeptat, jestli si nebudeme tykat.“
Oddechla jsem si.
„Omlouvám se, děsila jsem se toho, co by z Vás mohlo vypadnout při tom našem indiánském oblečení.“ V tu chvíli mi došlo, že jsem řekla naprosto nevhodnou věc.
Pozvedl obočí, já zrudla.
„Aj, já jsem Michele.“ Své jméno jsem musela trochu pozměnit, protože háčky a čárky dělali některým lidem tady problémy.
„Já jsem Hannu.“ Natáhl ke mně ruku.“ Ale z tamtoho se jen tak nevykroutíte.“
„Rychleji mluvím, než přemýšlím.“ Zatvářila jsem se nešťastně.
Usmál se.
„Pověz mi něco o zemi, odkud jsi.“ Chvíli jsem přemýšlela, až jsem nakonec začala vyprávět…