Mell - příběh vlkodlaka, část třetí

Probudila jsem se, tentokrát už jako člověk. Spoty ležel u balkonových dveří a díval se smutně na les, který šel z mého pokoje dobře vidět. Sedla jsem si k němu. Začala jsem ho hladit po hlavě a utěšovala ho, že se brzy zase dostane ven. Zavyl.
,,Chlapče, ale já ti nerozumím. To bych se musela proměnit, ale to je velmi riskantní." řekla jsem mu klidným hlasem. V duchu jsem myslela na babičku, která zřejmě kuchtila oběd, než odjede.
,,Spoty, zůstaň tady." Poprosím ho, i když mi asi nerozumí. Zůstává. Takže rozuměl. Já scházím dolů po schodech a dívám se kde je babička. Vaří v kuchyni snad řízky či co to je.
,,Za chvíli už to bude." řekne mi, když vcházím do kuchyně a beru si ze skříňky kastrůlek a plním ho vodou. Tázavě se na mě dívá, ale nic neříká.
,,Za chvíli si naložím, teď musím ještě něco udělat." řeknu a odcházím s kastrůlkem.
Vešla jsem do pokoje, kde Spoty zatím ležel na posteli.
,,Tady máš vodu, za chvíli ti donesu i jídlo, ať se posilníš a uzdravíš se."konstatuji.. Rozumí mi. Začal mi olizovat ruku. Smála jsem se. Lechtalo to. Za 10 minut se ze zdola ozve babička, ať jdu jíst. Poslechnu. Pohladím Spotyho a odcházím. Babiččin způsob se nyní osvědčil. Jsem doma sama, ale navařila mi asi osm řízků. Takže pro Spotyho zbude.
,,Za chvíli mi jede vlak, mám už sbaleno. Půjdeš mě doprovodit." zeptá se mě a doufá, že půjdu.
Podívám se na ni a musím jak jinak než souhlasit.
,,Počkej chvíli, jen se přesléknu a půjdeme." řeknu a utíkám nahoru.
Okamžitě jak se za mnou zavřou dveře řeknu Spotymu, že za chvíli budu zpět, že musím doprovodit babičku. Kývne.. Zřejmě rozumí.. Zakňučí, ale zůstává klidný. Navléknu na sebe první věc co mi přijde pod ruku a utíkám za babičkou dolů.
Doprovodila jsem ji k vlaku a jakmile vlak odjel, utíkala jsem domů, aby Spoty neutekl nebo si něco neuděl, když byl doma sám. Naštěstí byl v pořádku. Dala jsem mu asi čtyři řízky, ať se nají. Já sama jsem se najedla jen jednoho.
Zazvonil mi telefon.
,,Ahoj vlčice," ozvalo se z druhého konce, ,,tak jak to s vámi vypadá?" zeptal se Will.
,,Ahoj Wille, dík za zavolání. Spoty už je lepší a já se nudím. Nechceš přijít? Něco podniknem."
Chvíli se nic neozývá, ale po delší době, když už si myslím, že snad zavěsil se ozve: ,,Moc rád přijdu. Jen na sebe něco hodím a jsem tam."
Usměji se do telefonu a chvíli si povídáme, jak bylo dnes ve škole. Mě se tam nechce. Ale Will chodí do školy moc rád. Já tam teď ani nemůžu jít. Mám tu přece Spotyho. Zazvonil zvonek. Kdo to může být? Snad Will. Ale ten to být nemůže. S ním si přece telefonuji. Zavěsím mu to s omluvou, že někdo zvoní.
Jdu otevřít, je to moje nejlepší kamarádka Moňula, kterou jsem naposledy viděla před půl rokem, když jela na novou školu, kamsi hodně daleko. Uvítala jsem se s ní. Málem jsem ji umačkala.
,,Teda, od té doby, co jsem tady nebyla si aso hodně posilovala co?." zeptá se mě. Kývnu hlavou. Chce jít dál, ale já se zdráhám. Přijela za mnou a já nemám čas? Ne, prostě ji pozvu dál, ale budu na ni dávat pozor.
,,Moňuš? Musím tě upozornit na jednu věc. Mám doma psa, ale ne jen tak ledajakýho. Našla jsem ho u podlavčí. Musím tě varovat. Je to vlk." informuji
,, To je v pohodě sestři, já se psů nebojím. Sama to víš nejlíp."
Kývnu. Jdeme tedy za Spotym nahoru. Neublížil jí. Spíš si spolu začali hrát. On sice ne moc aktivně, ale hrál si.