Malý Finský Příběh IV.

Nejdřív jsem se snažila vyprávět o místě, odkud pocházím a kde jsem studovala a něco všeobecně o naší zemi, ale potom mi docházeli nápady, co ještě říct. Tak jsem začala svými zážitky. Samozřejmě moje zážitky se sestávají z mých faux pas, které se opravdu dobře pamatují, ačkoli vy si je většinou zapamatovat nechcete.
Hannu ze mě nemohl. Řehtal se na celé kolo, ale musela jsem ho krotit, nechtěla jsem probudit malého, protože jsem netušila, v kolik přijdou jeho rodiče.
V zámku zarachotili klíčky a dovnitř vpadly dvě chichotající postavy. My jsme si těch postav v tom vyprávění nevšimli, teprve až ostré rozsvícení světla nás vrátilo do reality. Dva špinaví indiáni sedící s láhví piva u barového pultíku.
„Co tady ještě vyvádíte?“ zašeptala prckovo mamka.
Hannu se podíval na hodiny. Ručička se blížila ke dvanáctce.
„Proboha, to už je tolik hodin?“ poznamenal.
Bezva, žvanili jsme tady bezmála skoro tři hodiny. Hannu vyskočil ze židle a šel se omlouvat prckovo mamce.
„Hned půjdu, ještě se převléknu. Strašně se omlouvám, netušil jsem, že je tolik hodin. Je to moje chyba. Chtěl jsem slyšet o středoevropském stylu života.“ Zamrkal na prckovo mamku.
Dobrá, přiznávám se. Má nádherné oči, těm se dá odpustit všechno. A taky působí na všechny.
„To je v pořádku, ale vykoupat se musíte u sebe, protože je teď v koupelně manžel.“ Podotkla.
„To bych ani nechtěl, abych Vám tu překážel ještě tak dlouho, opravdu se moc omlouvám.“ Kál se a otočil se na mě.“ Doprovodíš mě prosím nahoru?“
„Jo, jasně.“ Zakývala jsem aktivně hlavou.
Vypletli jsme se z kuchyně a vydali se po schodech nahoru.
„Jo, ehm věci mám u Tebe v pokoji. Prcek je tam přemístil potom, co jsem začal napouštět vodu do vany. Prej, abych ho v noci nevyrušil.“
V hlavě se mi ozval majáček, že si to s ním ještě ráno vyřídím.
„V pohodě.“ Zamručela jsem.
Jeho věci se váleli na mé posteli, kde jinde bych je taky měla čekat, že.
„Já počkám venku, ať se můžeš převléknout.“
„Jestli Ti to tolik vadí, tak můžeš, ale stačilo by, kdyby ses jen otočila.“ Zasmál se.“ Jsem myslel, že se Ti líbím.“ A začal se smát ještě víc.
Poslala jsem mu vražedný pohled.
„To není k smíchu. Doma mám přítele a tady se mi v pokoji převlíká někdo, koho znám jenom pár dní. Je mi to trochu blbý.“
Odmlčel se.
„Omlouvám se. Netušil jsem, že tam u Vás někoho máš. Nezlob se na mě, buďme přáteli.“ A zamrkal na mě svýma psíma očima.
Nacpala jsem ho do pokoje a zavřela za námi dveře. A opřela se o ně.
„Budeme přáteli, až na mě přestaneš dělat triky s těma svýma očima. Vždycky Ti to každá sežere.“
„No, aspoň je na mě něco prakticky použitelného.“ Natáhl si tričko.
Začala jsem se smát.
„Zdržuju se komentáře.“ A pokračovala jsem v záchvatu smíchu u okna, abych ho nechala v klidu převléknout.
„Počkej, tak doslova jsem to zase nemyslel.“ Začal se bránit.
„Jen aby.“ Uchechtla jsem se.
Cítila jsem, jak se postavil za mě.
„To jste u Vás všichni, tak rejpavý.“ Zašeptal mi u ucha.
Otočila jsem se. Podívala jsem se na něj, nasadila psí výraz a zamrkala.
„Dobrá, vzdávám se. To nemá cenu.“ Povzdechl si.
Otočila jsem ho a strkala ho k posteli.
„Hybaj se doobléct nebo jdeš domů jenom v těch trenkách. Mě už se chce totiž hrozně spát.“ A na důkaz pravdivosti svých slov jsem si zívla.
Sebral z postele kalhoty, navlékl si je, taktéž pokračoval s fuseklemi, svetrem a bundou.
„Co na mě koukáš, jak na kus žvance.“
„Za koukání se neplatí.“ Pokrčila jsem rameny.
„Zaplať!“
„Cože?“
„No, šup. Zaplať.“
„Na to zapomeň.“ Vyplázla jsem jazyk.
„Nerad bych to z Tebe tahal násilím, ženský nebiju.“
„Ale já chlapi jo!“ prohlásila jsem.
„Dobrá jedna nula pro Tebe.“ Zasmál se a vyšel z pokoje.
Dovedla jsem ho až dolů, kde jsme se formálně rozloučili slovíčkem ahoj, zase někdy. Zabouchla jsem dveře a šla zpátky nahoru, čekat na volnou koupelnu.
Byla jsem opravdu ráda, že jsem se do postele dostala ve dvě ráno. O to lepší ten budíček v sedm ráno. Dalo by se to popsat jako: Spím, spím a kde se vzalo, tu se vzalo vlnobití. Moře mě chvíli pohlcovalo a vracelo mě zase zpět. Moře na mě začalo i padat. Počkat, sakra, odkdy má moře pevnej tvar? Rozlepila jsem levé oko. Málem jsem spadla z postele, když se mi před tím rozlepeným okem objevil obličej.
„Proboha, kolik je?“ zachrčela jsem.
„Sedm ráno.“ Zavýskl prcek a začal opět skákat po mé posteli.
„Ááá.“ Zavyla jsem a schovala si obličej do dlaní.
„V kolik skončila ta vaše párty s panem učitelem? Došlo na něco?“ začal se zajímat.
Tak pikantnosti bys chtěl. V duchu jsem se zasmála.
„No, tvoje mamča nás nachytala v kuchyni.“
„Fakt?“ přestal skákat a padnul vedle mě na postel s otevřenou pusou.
Sežral mi to.
„Jojo, seděli jsme u barovýho stolečku a pili jsme pivo.“ Pronesla jsem vážně.
„Ty!“ zavyl a skočil mi na žaludek.
„Vzdávám se!“ zaječela jsem.
„A tobě se pan učitel nelíbí?“ posadil se a zadíval se na mě vážně.
„Líbí, ale mám doma kluka.“ Pohladila jsem ho po tváři.“ Navíc nemůžu koukat jen na to, jestli se mi pan učitel líbí, ale jestli si s ním rozumím a je nám spolu dobře.“ Snažila jsem se mu to alespoň trochu objasnit.
„Víš, když na Tebe občas koukám, když máš volno a já jsem ti stejně někdo poblíž, přijdeš mi strašně smutná.“
Zahřálo mě to u srdce.
„To víš, stýská se mi, ale jsem moc ráda, že mám aspoň Tebe!“ sedla jsem si a vzala ho do náručí a pevně ho objala.
„Mám Tě rád.“ Zašeptal.
„Já Tebe taky.“