MYSTÉRIUM LÁSKY: XVII. ZNELÍBENÁ POSEDLOST

Uběhlo už spoustu času od chvíle, kdy jsem poslala dopis Lordu Richardovi. Načež mě upřímně potěšilo, že splnil mé přání a neposlal mi už ani jedno psaní. Vše bylo, jak má být.
Postupně jsme si s Williamem vychutnávali každičký den strávený spolu. Ať už to byly společné projížďky na koních, anebo hodiny strávené povídáním o všem možném. Prostě nám bylo krásně a to je hlavní.
Jenže všechno krásné jednou končí a tím pádem skončilo i naše vychutnávání života. Což mě nemile překvapilo a nejen mě. Když už mi Jeho Veličenstvo nemohlo napsat ani jeden dopis rozhodlo se, že mě navštíví osobně. Sotva tomu šlo zabránit.
Williama popadla taková zlost, když se dověděl o příjezdu Lorda Richarda, že nebýt mé maličkosti, nejspíš by ho na místě zabil. I mě samotnou popadl vztek. Kdyby to bylo v mé moci, jako že není, přetrhla bych ho jak hada. Bezpáteřního chudáka!
Marně si Jeho Veličenstvo myslelo, že ho budeme vítat s otevřenou náručí. Popravdě by mu většina z nás s chutí plivla do tváře, než aby ho uctivě vítala.
Sotva se nám vetřel do domu, už se nedočkavě ptal po mé maličkosti. Abych ušetřila ostatní i sebe od zbytečných řečí a bůhví ještě čeho. Navštívila jsem Lorda Richarda dobrovolně, ač se mi zprvu vůbec nechtělo. Co bych však neudělala pro blaho všech.
Znepokojeně jsem zaklepala na dveře pokoje pro hosty a po vyzvání jsem vstoupila dovnitř. V ten moment jakmile mě Lord Richard spatřil, hned se mě chystal obejmout. Načež jsem ho zadržela a vrazila mu pořádnou facku přes celou tvář. To ho na malou chvíli vyvedlo z míry a věnoval mi nehezký pošklebek. Avšak marně jsem doufala, že se urazí a odejde pryč. Z nenadání se mi vrhl k nohám jako smyslů zbavený a rozkřičel se na celé kolo.
Dodnes si moc dobře pamatuji, co vykřikoval. LR: Miluji Vás, Lady Victorie celým svým srdcem. Nemohu bez Vás žít. Copak to nechápete, jsem zvůle král a Vy jste mi zaslíbená. Na to jsem to už déle nemohla vydržet, tak jsem Lorda Richarda začala tlouct pěstmi a také jsem se na něj rozkřičela.
„Tak už dost! Vy jeden pošetilý blázne! Válíte se tu jako dobytek a naháníte mi strach svou posedlostí. Buďte tak laskav a táhněte zpátky, odkud jste přišel, nebo se neznám a Vy, Lorde Richarde poznáte můj hněv! A to Vám povídám, budete toho litovat po zbytek života. Upřímně Vám doporučuji, v naprosté tichosti odejděte a už se nikdy nevracejte! Protože není radno dráždit hada bosou nohou. Doufám, že mi rozumíte, Vaše Veličenstvo?!“
S těmito slovy jsem se vážně podívala na Lorda Richarda a čekala jsem, co se bude dít. Na to mi Jeho Veličenstvo věnovalo zbožný pohled a pravil: Ach, má lásko, Váš půvab mne sráží bezduše na kolena, ach jak jste překrásná a obdivuhodná žena. Čarodějko! Okouzlený, v pasti jsem, jen tak se nevyškrábu ven. Zaslepený vášní, proč nemůžeme být spolu šťastní?
Slova Lorda Richarda mě rozplakala. Mezi vzlyky jsem ho zbědovaně prosila, aby odešel a zapomněl na mě. Po chvíli opravdu splnil mou prosbu a sklíčený – odešel.
Po odchodu Jeho veličenstva jsem se zhroutila k zemi, už jsem nemohla dál, neměla jsem sílu ani myslet. Když jsem se pak po delší době vzpamatovala, rozhodla jsem se, že se na vlastní oči přesvědčím, zdali Lord Richard opravdu opustil naše sídlo.
Prošla jsem každý kout našeho domu a Jeho Veličenstvo nikde. To mě na jednu stranu těšilo, ale na druhou stranu mě to pořádně zneklidňovalo. Po chvíli jsem ho našla ve stáji, zrovna si osedlával koně. Když mě spatřil, už z dálky se na mě smál, ale v jeho očích přesto bylo vidět smutek. Došla jsem až k němu a věnovala mu soucitný pohled.
Na to Lord Richard promluvil: Přišla jste se rozloučit, Lady Victorie?! Okamžitě jsem dodala: Ne, popravdě řečeno jsem Vás hledala. LR: Ach tak, co jste potřebovala? „Nic, Vaše Veličenstvo. Jen jsem se chtěla ujistit, zdali jste opravdu opustil naše sídlo.“ Lord Richard mi věnoval sklíčený pohled a dodal: Ach, proč? Proč jste k mé maličkosti tak krutá, má lásko?
Slova Jeho Veličenstva mě natolik rozzlobila, že jsem se na něj rozkřičela. „Krutá?! Má maličkost k Vám vůbec není krutá, ba naopak. Být Vámi, tak raději držím jazyk za zuby! Přijel jste sem bez pozvání. Opět jste mne hluboce ranil a podle Vás jsem krutá?! Lorde Richarde, buďte té lásky a ušetřete mne, dalších zbytečných slov.“
LR: Mile rád, ale dovolte mi ještě závěrem něco říci. „Dobrá tedy, co máte ještě na srdci?!“ LR: Děkuji Vám. Tak tedy, ehm (odkašlal si), chtěl jsem Vám jen říci toto: Lady Victorie, má drahá. * Něco hluboko ve mně, ta touha hluboko ve mně. Promlouvá k beznaději. Co na světě mohu dělat. Mám náladu na Vaši lásku. Och, co řeknete? Och, co uděláte? Ach, kým budete? * Pokud se zřeknu lásky k Vám. „Ach Vaše Veličenstvo, děláte to těžší, než to ve skutečnosti je. Prosím odjeďte, o nic víc Vás nežádám, jen už odjeďte.“ LR: Dobrá, pak tedy sbohem, má lásko. „Sbohem…“ Na to se Lord Richard vyšvihl do sedla a rychlý jako vítr se spolu se svým koněm ubíral ke svému království.