Malý Finský Příběh V.

Sešli jsme po chvíli na snídani. Dneska mě čekalo překvapení v podobě snídaně připravené v jídelně na stole. U stolu už seděl prckovo táta. Třicátník s blond vlasy, hubený a s modrýma očima. Typický Fin. Před sebou otevřený notebook a četl si něco nového na internetu. Docela jsem se divila, že je tak brzo vzhůru, protože si každou neděli rád přispí, když má volno.
„Dobré ráno.“ Pozdravila jsem slušně.
„Tobě taky krásné ráno.“ Vykoukl zpod notebooku a usmál se na mě.
Posadila jsem se ke stolu naproti prckovi.
„Komu jsem vděčná za tu snídani?“ zeptala jsem se.
„Doufám, že Ti bude všechno chutnat.“ Odpověděl prcek.
„Děkuju, jsi na mě moc hodný.“ A pustila jsem se do snídaně.
Za chvilku přišla z kuchyně prckovo mamka se svou snídaní.
„Dobré ráno vespolek.“ Radostně nás pozdravila.
Všichni sborem odpověděli dobré ráno.
„Dneska jsem mluvila tady s tatínkem a dostali jsme nápad, že si pojedeme zalyžovat. Všichni.“ Usmála se.
„Škyt. Cože?“ vyděsila jsem se.
„No, dvě tyče, dvě prkna.“ Snažil se vtipně vysvětlovat prckovo táta.
„Já mám problém.“ Přihlásila jsem se o slovo.“ Nikdy jsem na tom nestála.“
„To nevadí, nějak se začít musí.“ Usmála se hlava rodiny.
„A nevadilo by, kdybych radši zkusila jenom to jedno prkno?“ zeptala jsem se.
„Jéé, já chci taky zkusit snowboard.“ Zaječel radostně prcek.
„Dobrá, dobrá, aspoň budete dohromady.“ Zněl prckovo táta poraženě.
Po snídani jsme se měli oblékat. Měla jsem problém, neměla jsem žádné pořádné oblečení na hory a lyžování. Ale s pomocí prckovo mamky, která prohrabala skříň a našla trochu starší, ale v dokonalém pořádku, oblečení na hory. Připadala jsem si trochu jako tuleň, ale budiž, to oblečení setsakra hřálo.
Ani nevím, v jakém lyžařském středisku jsme to skončili, ale rodiče prcka nám půjčili snowboardy v půjčovně. Zaplatili nám i celodenní kurz, jak se naučit na snowboardu. Výklad byl samozřejmě finsky. Tak jsem se snažila napodobit pohyby ostatních. Při těch pohybech, jak stát správně na prkně, jsem dělala na prcka xsichty. Jeho to samozřejmě rozesmávalo. Já jsem dostala finské pokárání, ale samozřejmě jsem poznala jedno z mála slovíček, které na mě chrlil a to prcka ještě víc rozesmálo. Náš vedoucí jen otočil oči v sloup a snažil se nás ignorovat. Později jsme pomalu začali jezdit z malých kopečků. Moje dopadová zóna zadek, ale prcek vcelku válel. I já později eliminovala svoje pády. Zkoušeli jsme sjíždět delší kopce. Větší zábava začala být, když jsme po sobě při sjíždění začali házet sněhové koule. Ale potom jsem to nějak nezvládla a zahučela i se snowboardem mezi stromy. Zastavila jsem se až potom, co jsem sestřelila čelem jednu z větví. Spousta hvězdiček. Slyšela jsem chroustání sněhu, jak ke mně někdo běžel.
„Jsi v pořádku?“ to byl prcek.
Potom přišly finské otázky. Prckovo finské vysvětlování, že tak dobře finsky neumím, že se mě mají ptát anglicky. Zeptali se mě, jak se cítím a jestli mě něco bolí.
„Vším hýbu, jen vidím spousty hvězdiček.“ Odpověděla jsem jim.
Dle rozhovoru jsem pochopila, že mají podezření na otřes mozku. Naložili mě na nosítka a odvezli mě i s prckem do horské stanice první pomoci, kde si nás vyzvedli prckovo rodiče. Domluvili se s horskou službou, že není potřeba sanitky, že mě do nemocnice hodí. Na čele mi mezitím vyrostla úžasná boule, připomínající tvarem klobásu. Cestou do nemocnice jsem vnímala bolest hlavy a prckovo ruku, která pevně držela tu mojí. Vyšetření v nemocnici si nějak extra nepamatuju. Spousta otázek, několik vyšetření, kde se potvrdilo, že mám lehký otřes mozku.
Při cestě domů se mi prckovo rodiče omlouvali.
„Strašně mě mrzí, co se Ti stalo. Byl to hloupý nápad.“ Omlouval se prckovo táta za volantem.
„To je v pořádku. Občas se něco zvrtne. Kdy pojedeme zase příště?“ Zkusila jsem se usmát.
„Koukám, že se nevzdáváš. To se mi líbí.“ Zasmál se jeho taťka.
„Proto je to nejlepší au pair na světě!“ zvolal prcek.
„Nepřeháněj.“ Snažila jsem se ho brzdit.
„Je to pravda. Co slyším od některých kamarádů, tak bezva au pair nemaj.“
„No, ale nezapomeň, že ty na rozdíl od svých vrstevníků jsi víc inteligentní a dobře vychovaný.“ Podotkla jsem.
„Taky jsme se snažili, aby z něho nebylo rozmazlené dítě.“ Ozvala se z předního sedadla jeho mamka.
„A proto jsi nejlepší dítě na světě.“ Začala jsem ho lochtat, ale po chvilce jsem musela přestat, protože se mi začala motat hlava.
Když jsme dojeli zpátky domů, nebyla jsem schopná jít ani do sprchy. Podařilo se mi ze sebe sundat zimní oblečení, vlézt do postele a tvrdě usnout.
Ráno jsem se probudila a venku už bylo světlo. Hlava mě mírně třeštila. Lekla jsem se, že jsem zaspala, ale při otočení jsem měla na nočním stolku vzkaz, sklenici s vodou a prášek. Ve vzkazu stálo, že se nemám strachovat, že ráno prcka odvedli, odpoledne přijde sám, že si mám zapít prášek, něco si dát k jídlu a v klidu ležet.
Sešla jsem dolů, uvařila si čaj a dala si pečivo s máslem. Po snídani jsem se vrátila nahoru a zkusila chvíli spát. Potom jsem v zrcadle zkontrolovala stav své klobásy na čele. Trochu se zmenšila, ale hrála nádhernými barvami. Vzala si notebook a chvíli byla na internetu, nechtěla jsem si začínat něco číst, protože se prcek měl ze školy vrátit cobydup.
Po půl hodině prcek stále nebyl doma. Nechtěla jsem začít hned plašit. Sešla jsem dolů a zavolala mu.
„Haló?“ ozvalo se v telefonu.
„Kde jsi?“
„Už jdu.“
„Já tady trnu strachy Ty!“
„Já se omlouvám.“ Zněl smutně.“ Běž si lehnout. Já tam za chvíli přijdu.“ Ale cítila jsem, že ve vzduchu visí určité ale.
Ležela jsem asi pět minut v posteli, když se dole ozval zámek.
„Už jsem tadýýý.“ Zakřičel prcek přes celej barák.
Slyšela jsem chvíli šramocení a potom jeho malé nožky, jak dupali po schodech. Ve dveřích se objevila silueta schovaná za pugétem rudých růží.
„Šmarjá, co mi to táhneš.“
Přišel až k mé posteli. Podal mi krásnou žlutou gerberu.
„Ta je ode mě.“ Vložil mi jí do ruky.“ A tohle je od pana učitele.“ A natáhl ruku s pugétem růží.
Dostalo mě to.
„Pan učitel se zbláznil?“
„To ne, nechtěl mi říct důvod, ale tady ti mám předat vzkaz. Nevím ani v jakém je to jazyce.“ Posmutněl.
Vzala jsem si od prcka vzkaz a otevřela ho. Uvnitř byl český text, trochu kostrbatý, ale bylo evidentní, že google překladač vehementně pomohl. Ale musela jsem se smát, protože přece jen google není dokonalý, takže v překladu vyšlu, že na mě apeluje, abychom šli ven, příteli. Začala jsem se smát.
„Co tam stojí?“ ptal se prcek a sedl si ke mně na postel.
„Ále pan učitel si chce vyrazit jako kamarád se mnou ven. Ale využil k tomu google překladač, takže z toho vylezlo něco, co nedává smysl.“
„Tý jo. Tak to je bezva.“
„Nemáš v tom prsty, že ne?“
„Nééé, jediné prsty v čem já mám je to, že jsem mu řekla, žes nabourala do stromu.“
„Díky.“ Zasmála jsem.“ A děkuju za kytičku, je nádherná.“ A dala jsem mu pusu.
„Ta od pana učitele není nádherná? Je jich víc.“ Posmutněl.
„Nezáleží na tom, kolik jich je, ale na tom, že si mi donesl taky jednu, že si na mě nezapomněl a to je myslím mnohem důležitější!“ A objala jsem ho.
„Kam vyrazíte s panem učitelem?“ zeptal se prcek.
„Hele, já ti vůbec nevím. Ještě to tu nějak moc neznám, tak to asi zůstane na panu učiteli.“
„Dobře, dáš si něco k obědu?“ přešel na jiné téma.
„Já asi nic, ale co si dáš ty?“
„Já si něco ukuchtím.“
„To teda ne, bez dozoru ne. Nerada bych, aby se ti něco stalo.“ Zvedala jsem se z postele.
„Já to zvládnu.“
„Nenene, sypej.“ A hnala ho ze dveří dolů do kuchyně.