Vzpomínky

Na co jen může soustředěně vzpomínat? Bliká v dáli světlo, jež odráží se od okenní římsy a spadá do hloubky malého pokoje. Uprostřed něj je postel a opodál v rohu na židli sedí postava u psacího stolu. Hloubá ve své duši, upíná zrak na obrázky po stěnách. Den se pomalu blíží ke konci. Odraz šera se stahuje jako mrak nad psacím stolem. Proud myšlenek však nedokáže vytrhnout člověka, který sedí tu. Netuší, že je pozdě. Marně vzpomíná na dobu dávno minulou a je pouze kousek od úplného úpadku nad vlastní nejistotou z tohoto nerozvážného způsobu jednání, když už je den zase o něco blíže k noci. Nepochopení zmítá jím, při pouhém pohledu je jisté, jak se asi cítí. Je to byt, v němž uvažuje. Obyčejný panelákový byt, který není prázdný na pohled, ale přece prázdný. Člověk je v něm sklíčený beze svědků jeho neskutečné samoty! Ano, přece je tu sám i není. Beze slov pozoruje teď svůj obraz v zrcadle a za chvíli opět upadá do snění. Za stěnou v kuchyni úplně stejného panelákového bytu se něco děje. Podle zvuků je znatelné, jak lžička v pravidelných intervalech naráží na stěnu nějaké nádoby, která rozezní vždy na okamžik cinknutím jinak naprosté ticho. Za chvíli ale ustává i tento zvuk. Teď je již dílo dokončeno. Opět prostoupilo ticho a touha tohoto člověka v malém pokoji, který je uzavřen v nekonečnosti samoty a marnění svého času.