Nová generace- 1.kapitola

Cítím chladný vítr na tváři, jak se mnou strážce Dragoslav skoro běží po chodbě, přes celou akademii. Nedělá mi dobře ani to, že se mnou třese a dokonce ani jeho pevný stisk. Uleví se mi, když uvidím dvoukřídlé bílé dveře, nad kterými visí samolepka červeného kříže.

„Jsme tu, princezno Jekatěrino, vaše lůžko je připraveno.“
Promluví můj taxík, celkem milým hlasem. Určitě bude rád, že se takové zátěže, jakou jsem já, zbaví. Bokem narazí do dveří a mne ihned do nosu uhodí zápach desinfekce.
Bléééé…
Nakrčím nos a zašklebím se. Bůh ví, jak dlouho tu budu. Proti nám vystartuje doktorka Ogafjanová.

„ Strážce Dragoslav a Aramazdová? Dobrý den, copak vás přivádí?“
Založí si ruce na prsa starší nakrátko ostříhaná morojka v bílém plášti.

„ Aramazdová měla při tréninku bližší setkání s parketami, ošklivě se uhodila do hlavy a chvilku byla mimo.“
Nechtěla jsem jim skákat do řeči, ale bavili se o mně, jako kdybych tam nebyla.

Ach jo…
Doktorka ukáže Dragoslavovi pokoj, do kterého mě má uložit. Je to obdélníková místnost s pěti bíle povlečenými železnými postelemi. Stejně jako v celé budově akademie tak i zde jsou zářivky. Nikdo jiný zde není, tak mě Dragoslav uloží hned na první postel.

Chvilku nade mnou stojí a levým ramenem se opře o zeď.
Potom udělá něco, co bych nikdy nečekala. Sehne se k posteli, chytne mnou botu za patu a stáhne ji z mé nohy. Obě boty potom položí k posteli. Na tváři se mu objeví úsměv, který po chvilce zmizí.

„Tak se měj Aramazdová a brzo se uzdrav. Ty hodiny ti neodpustím.“

Od kdy mi tyká…
Civím na jeho záda s otevřenou pusou a nejsem schopna říct, ani nashledanou. Položím hlavu na polštář a otočím se na bok, abych viděla, kdyby šla ke mně nějaká návštěva.
Ale do hodiny přijde jen doktorka, aby mne vyšetřila. Její závěr byl, lehký otřes mozku, boule jak pštrosí vejce.

„Zůstaneš tu na pozorování tak dva dny. Potom můžeš domů, ale trénovat jen opatrně a žádné civění na televizi nebo na počítač. Strážci Dragoslavovi a tvé třídní to oznámím.“

Dva dny budu tady zavřená…
Nasadím přítomný pohled, a když doktorka odejde, začnu usínat. Ze spánku mne vyruší, zvuk tříštící se sklenky. Prudce sebou na posteli trhnu a otočím se do prostoru. Jelikož zvuk vyšel právě odtud. Nikde ale nejsou stopy po střepech, ani po někom kdo by sklenku pustil či shodil.

Asi se mi to všechno jen zdálo….
Opět se otočím na posteli směrem ke dveřím.

„Už mám halucinace.“
Zívnu.
„ A taky mluvíš sama se sebou.“

Zpoza dveří vykoukne hlava Jurije, doprovázeného mojí matkou. Nenapadne mne nic jiného, než vypláznout jazyk. Máma se ke mně rozejde rychleji, aby mne objala.

„Mami, jsem ok, jen jsem měla leteckej den a spadla jsem na hlavu.“
Mávnu rukou, jako bych chtěla zlehčit celou situaci.
„Něco jsme ti donesli. Je tam pyžamo, župan, něco k pití a bačkory.“

Juri vedle mne položí látkovou tašku naplněnou k prasknutí. Mamka mne pevně objímá a nic neříká.

„Popovídejte si vy dva, já se zeptám doktorky, jestli bych si tě nemohla vzít domu, ale jen pokud to není vážné.“

Nakloní se ke mně a dá mi pusu na čelo. Její místo na mé posteli zaujme Juri a přivine mně k sobě na hruď. Tričko voní kořeněnou vůní, kterou se snažil zamaskovat pach cigaret. Krátkými a jemnými tahy mne hladí po vlasech.

„Měl sem strach J.“
Pronese po několika minutách absolutního ticha.
„Nerad se bojím a obzvlášť ne o své blízké.“

Vyklopí ze sebe přiznání, kterým mne šokuje a zbaví mě řeči. O to pevněji, se k němu přitisknu. Tlukot jeho srdce na mě působí hypnoticky. Přivřu oči a nechám, aby mně pohltila temnota nebo sen. Než propadnu spánku úplně, cítím opět hlazení ve vlasech a jeho pravidelný dech.

+++

Už vím proč si o nás spolužáci myslí, že spolu chodíme….

Pomyslela jsem si, když mne ráno probudili sluneční paprsky. Juri mne položil na postel, ani jsem to necítila a sám si do pokoje přitáhl křeslo, na kterém teď spal. Byl přikrytý mým županem limetkové barvy a vypadal jako andílek. Sem tam pohnul řasami nebo se otočil na stranu. Dívala jsem se dobrých pět minut, jak spí.
Otevřel nejdřív levé oko a potom pravé, spojil ruce a protáhl se za hlasitého zívnutí.

„Dobré ráno, marode.“
Usmál se na mne, svým neodolatelným úsměvem a vrátil mi župan.
„ Neměl by si strážit madame Ninel? Jistě bude potřebovat tvé služby.“

Spíš než jako strážce měla madame Ninel, rozmazlená dceruška kancléře, Jurije jako sluhu. Ten se na mně podíval a usmál se.

„Madame Ninel, přiřadili strážkyni Pelagajevovou. Pro ni, je mne prý škoda. A to se nechvástám, to bylo rozhodnutí rady.“
Nahodil svůj obličej Já-jsem-Jurij, Kdo-je-ví! A potom se hned usmál.

„Tvoje máma tu byla, ale nechtěla tě budit, mám ti vyřídit, že tě dneska pustí domů. Ale ty dva dny, musíš být opravdu v klidu.“
Zvedl se z křesla a posadil se vedle mne na postel a políbil mne tak, jako princ líbal šípkovou Růženku, která spala a spala.

„Juriji, neblázni.“
Odstrčila jsem ho od sebe a hřbetem ruky jsem si utřela rty. Juri se na mě chvilku koukal jako opařený, ale potom se rozesmál.

„ J. tak takovou reakci nevymyslí ani v Hollywoodu.“
Skoro větu nedořekl jak se smál.

„Jestli si Juriji myslíš, že mi tu začneš říkat jak ses o mě bál a já ti hned vpadnu do postele, tak jsi milej zlatej na velkém omylu.“
Přitáhnu si k tělu župan, jako by mě měl, zrovna on uchránit.

„Nebo J. mě malý holky nerajcujou.“
Cvrnkl mne do nosu, vstal z postele a odešel ke dveřím.

„Máma si tě přijde vyzvednout. Ahoj ve škole.“
Zády ke mně, zvedl ruku k pozdravu a odešel.

Já mu dám, prej malý holky, sakra, kdo je u něj malá holka!
Praštím rukou do matrace a nejlíp by mi bylo, kdybych se do ní mohla vsáknout.
***