Věrný přítel - milenka bez lásky

Slunce mě hladilo paprsky po tváři, vítr si jemně pohrával s vlasy a rosa chladila do nohou. Byla jsem bosa. Cítila jsem každý záchvěv trávy. Nasávala jsem ten božský klid. Pociťovala jsem, jak mi pomalu proudí krví do každé části těla.
Čekala jsem na tebe. Jakoby nestačilo, že jsem kvůli tobě vstala brzo, ještě si musel mít zpoždění. Chtěl ji mi dokázat, že se mnou dokážeš vydržet celých 24 hodin. Na sázku jsem samozřejmě přistoupila. Výherce měl dostat horu čokolády od poraženého. Kdo by to aspoň nezkusil? Vždycky jsem tě měla ráda ve své společnosti. Toužila jsem po tom, ale také jsem tolik potlačovala svou lásku k tobě a upřednostňovala přátelství, až mne to zcela pohltilo. Rozdělila jsem se na osoby, z nichž tě jedna nenapravitelně milovala a druhá chtěla být jen přítel. Zápornou část sebe sama jsem zahnala do nejtemnější uličky své mysli. Její hlasy jsem utlumila natolik, že byli téměř neslyšitelné. Ozývali se jen o nocích.
Nesnila jsem. K čemu jsou sny bez křídel? Neměla jsem naději. K čemu je naděje v beznaději? Prostě jsem se s tím naučila žít.
Čekala jsem tam jen jako přítel. Šťastný přítel – milenka bez lásky. Stále si nepřicházel. Nevadilo být mi sama, ale ty si mě lákal více. Náhle jsem tě zahlédla. Kráčel si svou houpavou chůzí ke mně. Podle tvého pohledu, jsem poznala, že nad něčím přemýšlíš. Nevšiml ses mne. Díval ses na trávu, která se bořila pod tvými nohami, jako hrad z písku pod vlnami. Sedl sis vedle a poprvé se na mě podíval. „Ahojky,“ usmál ses. Tvé oči skrývali něco, co jsem v nich ještě nikdy nespatřila. Vykouzlil jsi úsměv na tváři a tím ukázal dolíček ve své levé tváři. „Čekáš dlouho?“ promluvil jsi na mě tím medovým hláskem. „Ani ne,“ zalhala jsem. Dvacet minut čekání se zdálo ku hodinám strávených s tebou nicotné. „Ty sis zapomněla vzít boty?“ zašklebil ses při pohledu na mé bosé nohy. „Tsss,“ zasyčela jsem na tebe, ale úsměv z tváře mi nezmizel. Nespouštěl si ze mě oči, přestože víš, jak moc nenávidím, když na mě hledíš. „Tak co podnikneme?“ zeptala jsem se v naději, že se zamyslíš a podíváš jinam. „Mno, jelikož nemáš boty, náš výběr se celkem zužuje,“ šibalsky ses na mě usmál. Odplatou za tvé provokování bolo shození do trávy. Tvé rosou zmáčené tričko se stalo důvodem pomsty. Chytl si mě za ruku, jenž jsem ti nabízela pro lepší stávání, a stáhl mě k sobě. Než jsem stačila cokoliv udělat, zabránil si mi v pohybu tím, že sis na mě sedl obkročmo. Začal jsi mě lechtat. Prosila jsem tě, abys toho nechal, ale nepomohlo to. Musela jsem přistoupit na tvrdší pravidla boje a bránit. Z očí si vyčetl můj plán a chytil mě za ruce. Smál si se mé bezradnosti. Když jsem vyčerpaností vzdala boj, povolil si stisk svých rukou. Propletl si prsty s mými. Už si se nesmál. Díval ses na mě pohledem plným něhy a lásky. Mátlo mě to. Takového jsem tě neznala. Přiblížil si tvář k mé a stále mě propaloval svými křišťálovými drahokamy. Byl jsi tak blízko mých rtů a čekal, zda uhnu nebo ne. Měla jsem. Část mě křičela – otoč hlavu, to nesmíš – a mé druhé já mě zase povzbuzovalo – udělej to, toužíš po tom, tak dělej- . Neudělala jsem nic. Vyřešil si to za mě. Přitiskl si své horké hebké rty k mým. Jemně, ale vášnivě jsi se do nich v píjel. Naše rty se rozpojily. Díval ses na mě. Sklonil si se, políbil na čelo a zašeptal: „Miluju tě.“¨
A pak? Pak jsem se probudila. Byla jsem zpět v kruté a nelítostné realitě. Oblíkla se a přišla do školy, kde na mě zírali stejné studánkové oči, jen bez lásky. A já? Opět jsem byla věrný přítel – milenka bez lásky.