Inkoustová kaňka

Se smutným výrazem ve tváři sleduji rozpíjející se kaňku, která jakoby mimochodem ukápla na papír. Doufaje přitom, že jsem nezpůsobil prohřešek proti čistotě. Čistotě papíru ve své podstatě, protože tak na mě v této chvíli ještě nepopsaný papír působí. Přemýšlím o slovech, které jsem již napsal, o slovech které ještě napíši. Snad mají smysl…

Chtěl bych se umět povznést nad veškeré pochybnosti a pocítit tak tu jemnou esenci života, jenž je prostoupena naprosto vším a o jejíž skutečnosti jsem přesvědčen. Bohužel tento smysl pro uvědomění si této síly je zastíněn těžkostí našeho těžce materiálního života a lpěním na věcech, jež máme tak rádi. Myšlenka rozplynutí se v nicotě, která je zároveň vším plní mou mysl každičký den. Je tam slunce? Je tam měsíc? Jsou tam věci, bez kterých si nedokážeme představit život? Myslím, že to není důležité, neboť dosáhnutím toho stavu vědomí se tím vším stáváte. Mnoho názvů pro jeden stav – dosáhnutí Boha, nirvána, nebe, světlo a spoustu dalších.

Chtěl bych vědět jaké je být motýlem. Na začátku nepříliš pěkná housenka, jejíž jedinou aktivitou je okusování listů, poté nenápadná kukla, která se možná může připodobnit tomu, když se večer zabalíme do peřiny a necháme se unášet do říše snů. Naše tělo odpočívá a regeneruje se. Poté se z kukly vyklube krásný motýl, který se po zbytek života bude moci vznášet na svých, mnohdy pestrobarevných, křídlech. Chtěl bych se změnit v krásného motýla a smět pocítit lehkost vzduchu.

Smutný výraz zmizel a vystřídal ho lehký úsměv plný pokory a úcty před životem samým. Je zvláštní kolik myšlenek může člověka napadnout jen při ´pouhém´ pohledu na kaňku.