KRVAVÉ PLÁNĚ

Jim se procházel po zasněžených pláních jejichž bělostný lesk dráždil jeho světle modré oči, a nečekal, že by tu někoho mohl potkat – možná tak stádo bojácných srnek, andělů zimy – proto pro něj bylo velkým překvapením, když v nedalekém údolí zahlédl pomalu kráčející postavu v bílých šatech. Podle dlouhých hnědých vlasů usoudil, že jde o dívku.
Nejprve chtěl jít ihned za ní a zeptat se jí, co tu pohledává, tak sama, ale po krátké úvaze zůstal stát na místě a pouze ji pozoroval. Pohybovala se lehce, Jimovi by nepřišlo vůbec zvláštní, kdyby po ní ve sněhu nenašel žádné stopy. Kráčela pomalu, jakoby v sobě měla skrytý strach; možná se bála cíle své cesty. Šla však stále kupředu, smířená s osudem – ať už byl jakýkoliv.
Jim začal pomalu scházet do údolí, tak aby ho dívka mohla hned spatřit. Čekal, že se možná zalekne nebo alespoň změní směr své chůze, když půjde přímo proti ní, ale to se nestalo. Dívka šla pořád dál a pomalu se blížila k Jimovi, střetnutí těchto dvou mladých srdcí bylo nevyhnutelné, osud tomu tak chtěl. Jima a dívku dělily poslední tři metry a v tu chvíli se oba zastavili. Oba měli ve vlasech bílé sněhové vločky, které neochotně roztávaly a v podobě malých kapiček stékaly po teplých tvářích a padaly k zemi, kde se zavrtávaly do třpytícího se sněhu. Jim měl v očích zvědavost, nezkrotné mládí a neukojenou lásku; dívka v nich skrývala k Jimově překvapení smutek a utrpení. Touha však byla znatelná u obou.
Dívka vrhla na Jima pohled plný něhy a on k ní vztáhl své ruce. Ona se k němu rozeběhla a padli si do náručí. Jejich rty se spojily a Jim ucítil sůl. Dívce stékaly po tvářích slzy. Jim pocítil nekonečnost, věděl, že s touto vílou chce strávit zbytek svého života; dívka však necítila nekonečnost, věděla jen, že má na břiše střelnou ránu o průměru jednoho centimetru a ta rána si právě žádala o pozornost. Dívka naposledy políbila svého anděla
a její bezvládné tělo se zhroutilo k zemi. Z dívčiny rány proudila teplá krev a barvila její krásné bílé šaty do ruda. Z nebe začal padat hustý sníh, který ji jemně přikrýval. Jim zůstal stát jako v mrákotách a z očí mu tryskaly slzy neskonalého utrpení. Dívka pomalu mizela pod sněhovou pokrývkou, až zmizela dočista. Jim se probral z šoku a začal hrabat ve sněhu, ale dívka tam nebyla. Odházel sníh až k zemi, ale bezvýsledně. Nešťastný a vyčerpaný tam zůstal ležet a nechal se pohřbít mrazivou zimou...