Schůzka

Ráno. Vstala a podívala se na hodinky. Bylo přesně osm hodin. Nejvyšší čas. Bez rozmyšlení se vydala do koupelny. Pohled do zrcadla nebyl příliš optimistický – měla opuchlé oči od nedostatku spánku, rozcuchané mastné vlasy a nezvykle bledou kůži. Otočila se k vaně a pustila teplou vodu. Chvíli čekala, a když se vana naplnila zhruba z poloviny, svlékla si tílko a šortky, ve kterých spávala. Čpěly potem. Hodila je do koše na prádlo a sama sebe ponořila do horké vody. Použila mýdlo s vůní šeříku. Jezdila s ním po své pokožce a vychutnávala si ten jemný dotyk, který za sebou zanechávala voňavou pěnu. Po pár vteřinách se zhluboka nadechla a celá se ponořila. Otevřenými očima pozorovala svět a s ušima ponořenýma v neznámých hloubkách poslouchala zvláštní zvuky, které jí připadaly jako z jiného světa. Duté, tlumené, tajemné. Laskavé k její apatii. Vynořila se a na vlasy si nanesla šampón. Voněl stejně jako mýdlo. Pomalu si pěnu vmasírovala do vlasů a do pokožky. Nakonec sáhla po sprchové hlavici a všechny bubliny jemně odstranila. Vytáhla špunt. Voda pomalu odtékala a mizela v odpadu. Zůstávala sedět a pozorovala ten zvláštní proces. Z mokrých vlasů jí na nahé tělo odkapávala jedna kapka za druhou. Kap, kap…Představovala si, že ty kapky vyjadřují sekundy. Jedna, dvě…Vstala a vylezla z vany. Z věšáku si vzala fialovou osušku a zabalila se do ní. Ze zásuvky vytáhla fén. Několik minut si sušila vlasy. Když byla hotová, učesala se a nalíčila. Nevypadala už tak bledě. Odkráčela do pokoje. Na židli už na ni čekalo připravené oblečení – černá úzká sukně, šedé tílko a černé sako. Ze šuplíku vytáhla spodní prádlo a černé silonky. Oblékla se. Naposledy se zkontrolovala v zrcadle. Dnes musela vypadat skvěle. Do kabelky si strčila drobnou kytičku. Neposlušný pramen vlasů si schovala za uchem a vydala se ven z bytu. Na schodech potkala pana Milého.
„Kampak se chystáte? Vypadáte skvěle. Že vy jdete na nějakou schůzku? Třeba s tajným ctitelem.“
Pousmála se a kývla. V tichosti pak sešla až do prvního patra a vyšla z domu. Byl slunečný den. Kráčela po rozpáleném chodníku a začínalo jí být trochu teplo. Na náramkových hodinkách několikrát po sobě zkontrolovala čas. Nemusela spěchat. Rovně ulicí a zabočit doleva. Tam je její cíl. Dorazila na zastávku přesně ve chvíli, kdy u ní zastavila tramvaj. Nastoupila předními dveřmi a u řidiče si koupila jízdenku. Rozhlédla se po voze. Na sedačkách sedělo pár studentů s batohy pod nohama, pár důchodkyň s holemi a jeden muž. Míst na sezení bylo dost. Ještě než se tramvaj rozjela, sedla si na pátou sedačku vlevo. Okno bylo špinavé a sedačka před ní popsaná. Slunce jí pražilo do tváře. Tramvaj se dala do pohybu. Projela první zatáčkou a pokračovala dále. Pozorovala město. Banka, obchod s chovatelskými potřebami, obchod s potravinami, pár vietnamských obchůdku s oblečením, cukrárna…Tramvaj zastavila a ze zastávky se dovnitř začali hrnout další lidé. Nesměle si je prohlédla, ale pak raději zase otočila hlavu a dívala se ven. Dveře se zavřely, tramvaj se znovu rozjela. Míjela další obchody, dopravní podnik, několik paneláků. Na nádraží opět zastavila. Do vozu znovu nastoupili lidé. Tentokrát se na ně ani nepodívala. Vnímala jen cuknutí a následující další pohyb. Lidé v tramvaji si povídali, ale ona je nevnímala. Hlasy jí splývaly v jeden ruch přicházející z daleka. K hrudi si tiskla kabelku s malou kytičkou. Pozorovala silnice a po ní se hrnoucí zástupy aut. Pamatovala si, kolikrát tudy taky takhle jezdili. Ona a on. On jako řidič, ona jako spolujezdkyně. Poslouchali písničky, povídali si a smáli se. Občas otevřel střešní okýnko a hráli si na hvězdy. Vlály jí vlasy. Zpívala mu. Hladil jí koleno. Díval se pozorně před sebe a vyhýbal se všem těm děrám, které v silnici byly zakousnuté po zimě. Upozorňovala ho na všechny ty křížky stojící u okraje silnice, na trávě a na ostrůvku u dopravního podniku. Společně se divili, jak je to možné. Tolik křížků, tolik smrti…Přitom silnice z Litvínova do Mostu je tak normální a bezpečná – rovná téměř bez záhybů, dobrá viditelnost, nic prudkého…Cesta trvá jen dvacet minut. Příliš krátká doba na to zemřít, říkali si tenkrát…
Tramvaj opustila Litvínov a jela dál. Zastavila na další zastávce a další a další…Vstala a dopotácela se doprostřed vozu. Stiskla tlačítko na znamení a držíce se zábradlí čekala na zastavení. Škubnutí.
Dveře se otevírají. Vystupuje z nich drobná žena v černém. Dveře se zavírají a tramvaj jede dál. Žena přechází po trávě a vstupuje na silnici. Kráčí směrem zpátky k Litvínovu. Zdá se, že se zbláznila. Proč by jinak šla tam, odkud zrovna přijela? Po pár metrech se ale zastavuje a znovu vstupuje na trávu. Uprostřed zeleného pruhu se tyčí drobný dřevěný křížek obklopený svíčkami a květinami. Chvíli tam jen tak stojí a dívá se. Oči má upřené na fotku v horní části křížku. Podívá se na hodinky. Je to přesně pět let. Pět let, co na té krátké cestě, kde člověk ani nestihne zemřít, nezvládl řízení a odešel. Je to přesně popáté, co přišla na tohle místo se zeptat, proč je u silnice o jeden křížek navíc. Sahá do kabelky a vytahuje drobnou kytičku. Sklání se a pokládá ji na prázdné místo. Věnuje mu poslední pohled. Zašeptá pár slov splývajících s hlukem motorů aut projíždějících kolem. Zhluboka se nadechne a odchází zpět na zastávku. Schůzka je u konce. Musí stihnout svou tramvaj.