Jarní snění

Bylo nádherné počasí a sluníčko se mi opíralo do tváře, když jsem kráčel lesem ke Lhotě. Ptáci pěli své písně z plna hrdla, jako by tohle měl být poslední den v jejich životě. A já nevěděl proč jsem se vydal zrovna tímto směrem. Bolelo mě u srdíčka, byl jsem sám a moje láska byla daleko předaleko a já zrovna neměl nic důležitého na práci, tak proč se nejít toulat.
Zima ještě zcela nepředala svoji vládu jaru a místy se mezi borovicemi bělaly zbytky sněhu. Ale na stromech už začínaly pučet pupeny nalité až k prasknutí. V dálce u krmelce ještě srnka lízala sůl, ale i když mě viděla neutekla. Taky proč, šoural jsem se co noha nohu mine a bylo mi vše úplně jedno. Zoufale jsem toužil vzít někoho za ruku, vzít někoho do náruče a políbit, ale to byl jen zoufalý sen zoufalého muže. Už jsem myslel že se otočím k domovu když jsem zaslechl zpěv. Zarazil jsem se. "Odkud to jde?", rozhlédl jsem se, "Aha, z té mítinky." Pomale jsem se vydal tím směrem až jsem jí uviděl, ležela na dece na bříšku a snažila se zachytit první paprsky slunce na své krásné mramorově bílé pleti. Přes záda mi přeběhl mráz, vůbec nebylo teplo a bylo to vidět i na ní. Jemná husí kůže na zadečku a zlatavé chloupky na ramenou prozradili že ani jí není dvakrát horko, ale nechoulila se, naopak byla vyzývavě rozprostřená jak nejlepší chuťovky na stole labužníka. I já si olízl rty při té hříšné myšlence. Měla jemnou kulatou tvář a její krátké sportovně střižené kadeře jí lemovaly a zvýrazňovaly. Oči měla přivřené a zasněný výraz ve tváři prozrazoval že si tento okamžik plně uvědomuje a vychutnává. A zpívala. Přehrávač jí zřejmě do oušek hrál příjemnou hudbu, ona v jejím rytmu dýchala a rty tu melodii reprodukovali potichounku dál. Byla nádherná a já se svým pohledem pásl na jejím těle. Všiml jsem si, že i ve své nahotě je přirozeně vážná, nerozhlížela se plachým pohledem a zřejmě se vůbec ani nezabývala svým okolím. Asi by se vůbec nenechala rozhodit nebýt toho broučka který se rozhodl si to zkrátit přímo přes její krásná záda. Prohnula se jako luk a svoji rukou ho ledabyle smetla zpět do trávy.
Začal jsem si pohrávat s myšlenkou vystoupit z pozakrytu stromů a vzít do rukou krém co ležel hned vedle jejího těla a opatrně ho vetřít do té krásné pleti. Přivřel jsem oči a zamyslel se. Co by se stalo? Co by udělala? Rozhodl jsem se a udělal krok.
Prvně pomalý ………….
……..ale druhý byl již rychlejší ………….
…………a další zase rychlejší až jsem se pomale rozběhl. Stromy se kolem mě míhali a já běžel ze všech sil dokud jsem nevyběhl z lesa ven a ta snová mýtinka nezůstala daleko za mnou. Pak jsem teprve zastavil a zprudka dýchal, opřel jsem se rukou o strom, nohy mě boleli a na hrudi pálilo. Byl jsem pryč. Pryč od ní. Od mého snu. Od té lesní víly. Byl jsem zpátky u civilizace, v jejím bezpečí. Tak krásná žena se mi přece musela jen zdát, ta nemohla být živá. Zahnal jsem myšlenku se tam vrátit a pokračoval k městu. Když jsem míjel restauraci "Na Slovance" sedl jsem si a objednal latté. Bylo mi příjemně, ale stále mě bolelo u srdíčka, co nadělám, některé sny už pro mě snad ani nejsou. Zavřel jsem oči a vychutnával si vůni kávy. Tady ve městě mělo sluníčko daleko větší sílu a já jsem upadal do letargie a pomale se odhmotňoval. Bylo mi docela příjemně a sluneční paprsky mě lechtali za krkem.
Najednou jsem ucítil něčí dlaně na očích a trhl jsem sebou. Ale dívčí hlas mi pošeptal tiše do ouška "Neboj se blázínku" a tak jsem ten pohyb nedokončil, opřel se do židle a znovu se uvolnil. Ty dlaně mi pak přes oči uvázali šátek a rty mi do oušek šeptali slova jedné písně. Ale tu přece já znám. Slyšel jsem jí v lese na té mýtince. A to už jsem cítil jak mi něco píše na dlaň a dává malinký polibek na krk. Zachvěl jsem se a mráz mi přeběhl požárech. Pomaličku jsem si sundal šátek s očí. Seděl jsem tam úplně sám a nikde nikdo jen na ruce jsem měl vepsáno devět číslic a slova "Zavolej mi ty můj zbabělče!"