Nosím tě pod srdcem (ještě chvíli)

Můj broučku...

Nosím tě pod srdcem a říkám si proč? Proč nikdy nespatříš světlo světa? Byl jsi vždycky chtěný, chlapečku můj. Milovaný. Avšak kdosi tomu napomohl, abych nikdy nemohla spatřit Tebe a Ty mě. Ne, na Boha nemysli, ten za to nemůže. Jen lidská vlastnost tohle mohla učinit. Říká se jí nenávist. Na jednu stranu jsem ráda, že ji nikdy nepoznáš, na tu druhou pukám žalem, že já nepoznám Tebe. Není to tak dlouho, co jsem Ti koupila krásný světlemodrý obleček. Jsou na něm obláčky - jaká ironie, že?

Sedím na židli a zírám na fotografii. Jsi na ní Ty, tam uvnitř... Slzy se koulejí jako hrachy a má mysl se upíná jen k Tobě. Pak pohlédnu na obleček. Je úhledně složený a ještě zabalený v sáčku. Musím se s Tebou rozloučit, můj chlapečku.

Víš, neříká se mi to lehce, ale Tvůj otec způsobil tuto strašnou situaci. Vlastně Tě zabil. Řekla jsem mu jednoho krásného dne, že Tě čekám. Myslela jsem, že bude rád, že se na Tebe bude těšit, tak, jako já. Ale rád nebyl, ne, zuřil! Poprvé jsem z něho měla strach. A právem. Odešel do kuchyně a já stála přikovaná strachy a šokem v obýváku. Pak přišel zpět. Dal mi obrovskou ránu do břicha. Zkroutila jsem se bolestí a pak už si jen mlhavě pamatuji, jak se mi omlouvá a zdvihá mě.

V nemocnici mi řekli Tvůj osud. Rána Ti promáčkla hlavičku. Dlouho bys nepřežil. "Zákrok musí proběhnout co nejrychleji, musíte se rozhodnout." Řekl mi lékař a já se rozplakala. "Dovolte mi se s ním rozloučit, prosím..."

Takže se s Tebou loučím, můj milovaný. Nezapomeň na mě. Já na Tebe budu myslet do konce svého života. Miluju Tě, můj poklade. Kéž bych si s tebou mohla vyměnit místo, kéž bych..., kéž....

Dnes je ten den, kdy odejdeš navždy.

Sbohem, můj nenarozený chlapečku...