sprchový kout

Jen tak stojí nahá pod proudem horké vody a třese se. Je to tou náhlou změnou teploty nebo něčím jiným? Ještě pootočí kohoutek k červené. Záda má opřená o studené kachličky. Pomalu se sesouvá k zemi, aby ji voda tolik nepálila. Tam dolů už přece jen dopadá trochu ochlazená okolním vzduchem. Pevně si rukama svírá kolena a choulí se do klubíčka. Voda jí postupně promáčí vlasy a stéká po skloněné hlavně v pramíncích do klína, kde tvoří malé jezírko rozlévající se dál až k odtoku.
Je tak uklidňující. Představuje si, jak z ní smývá všechny ty věci, které by nejraději navždy vyloučila ze svého vědomí. Přepadá ji úzkost. Úzkost z toho, že to nejde, že to všechno v ní bude napořád. Stále ji budou pronásledovat tytéž vzpomínky, tytéž myšlenky. Pořád, i teď, v tuto chvíli, ji tíží. I teď ji naplňují bezmocí a strachem. Bolestí. Zvedá hlavu k prýštícímu proudu teplých kapek. Snaží se nechat otevřené oči, ale jen bezmocně mrká proti narážející vodě. Odvrací pohled jinam. Na dvířka od sprchového koutu. Jsou celá zamlžená a téměř neprůhledná. A vtom, jakési deja vu ji nutí zvednout ruku a.. Neví, co jí to popadlo. Neví, co na ně chce napsat nebo nakreslit. Ví jen, co tam psala a kreslila dřív. Všechno se jí to vybavuje a zase ji to zasahuje. Zase, jako všechny ty vzpomínky. A tak jen po těch dvířkách pokrytých parou přejede prsty a hledí na čtyři šmouhy, které tam po nich zůstávají. „Proč? Tak hloupé. Tohle je tak hloupé.“ Stejně ještě přidá smutného smajlíka. Ale pak se zarazí a všechno rychle setře a raděj naráz vstává a celé dveře polévá tekoucí vodou, aby ji nenutily něco na ně kreslit. „Rychle pryč a nemysli! Jenom už přestaň myslet!!“