Hrobař (Válka a nekrofilie)

Hrobařina- to je ta nejnevděčnější práce na světě.
Na plachtu stanu se nedá klepat. Tak, tohle je ten zásadní problém. Neměnný fakt, překážka stojící v mé cestě. Nemůžu přece jen tak vtrhnout do stanu umírajícího člověka, obzvlášť když je to žena. To je neslušné. Měli bychom prokazovat skoro-mrtvým alespoň trochu úcty. To je první bod v pracovním řádu hrobařů.
„Ehm-ehm. Mohu vstoupit?“ rozhoduji se pro toto upozornění na svou maličkost. Hlavně zdvořile.
„A-ano.“ Ozve se zevnitř škytavá odpověď. Podivím se. Ta žena má být v kómatu. Plachtu však odhrnuje uplakaná černovláska. Můj bože, ta je nádherná. Je neslušné pozvat ji v takovéto situaci na večeři? Předpokládám, že ano.
„Přeji krásný den, mé jméno je Hakahori a přišel jsem vzít míry.“ Pronesu formálně a lehce skloním hlavu v náznaku zdvořilé úklony. Ženě se v zarudlých očích leskne překvapení.
„Na rakev.“ Dodávám. Její onyxové oči se nejprve naplní slzami. Otevírám pusu, abych něco řekl, ale ona se jen zamračí. Teď se tváří pohoršeně, ba přímo dotčeně.
„Na rakev?! Ona ještě nezemřela a vy-vy-vy!“ je tak rozzuřená, až se zakoktá a jen zatne ruku v pěst. Nezemřela, ano, já vím, ale…
„Promiňte, bylo mi řečeno, že mám vzít truhlářům míry pro zhotovení rakve Miterushi Nando, nesejde na tom, zda je či není mrtva.“ Opět se jen ukloním, ale jak se zvedám, periferním pohledem zachytím pohyb. Vzápětí mi přiletí facka, tak silná, že bych to od jejích útlých paží neočekával. Zalapám po dechu, žena se nade mnou tyčí jako bohyně vzteku a opovržení.
„Nepustím vás k ní, dokud nebude mrtvá. A ona nezemře, sbohem.“ Zasyčí a otáčí se. Bělounkou ručkou pouští plachtu. Musím jí to říct! Prostě musím!
Čin zoufalosti. Chytám ji za zápěstí, jen abych ji chvíli zdržel.
„Co-“ překvapeně vyvalí oči a nechápavě na mě zírá.
„Chtěl jsem se vás zeptat, jak se jmenujete?“ položím první otázku, která mě napadá.
„A-Akama“ Vykoktá překvapeně, nejspíš stále nechápe, co se jí snažím říct.
„Paní Akamo, byl bych velice poctěn, kdybyste se mnou zašla na večeři.“ Pronáším hrdě, jak se na hrobaře sluší. Bělounká ručka se vyškubne z té mé a já schytám druhou facku.
„Co si o sobě myslíš?! To ti není blbý?! Vypadni! Vypadni a už sem nelez!“ křikne na mne a jako potvrzení svých slov přidává ještě jednu facku, hrubá to žena. Zmateně ucouvnu a běžím pryč, sec mi moje nohy stačí. Je mi to líto, Akama-san…proč je tak…popudlivá?
„Kam běžíš, Hakahori?“ zavolá na mě senpai. Zastavím se, zrychleně dýchám, pot ze mě lije. Senpai se jen směje.
„Byl jsem-byl jsem vzít míry na rakev…“ vysvětluji. Senpai jen povytáhne obočí a dál pokračuje v leštění nějakého náhrobku.
„Vážně? Komu?“ zeptá se a setře kapku potu, která křižuje jeho vrásčité čelo.
„Miterushi Nando.“ Pronesu. Senpai se zarazí a nedůvěřivě se na mě podívá.
„A?“ zeptá se, výraz jeho tváře nejde přečíst. Co s tím všichni tolik nadělají? Jsem hrobař, jdu vzít míry na rakev, to je vše. Jiným lidem také bereme míry, když jsou na pokraji života a smrti, nikomu to nevadilo. Jen Akama-san se tvářila pohoršeně…proč asi? Z myšlenek mě vytrhne senpai. Stojí přede mnou a cloumá mými rameny.
„Vnímáš mě? Co se stalo?!“ ptá se. Asi jsem se zamyslel. Zavrtím hlavou a vejdu do kumbálu pro lopatu. Mráz mi přeběhne po zádech, ale s chladným vzduchem zde to nemá nic společného. Že by se něco dělo? Ne, venku je vše v pořádku. Blouzním, zdá se mi.
Dojdu k místu, které si samotná Nando vybrala jako místo svého posledního odpočinku. Zabořím lopatu do sypké půdy, lehce jí projede jako rozehřátý nůž máslem. Léta praxe. Profesionál? Jen zaměstnání? Ne, hrobař je umělec. Hrobař chodí v černém. Hrobař mluví spisovně, archaicky. Hrobař-
Tak nadějná kariéra a dnes narazím na ni. Hledí na hrobaře jako na chátru. Proč?! Jsem virtuóz, mým nástrojem je tahle lopata, mé noty jsou jména na náhrobcích, můj aplaus je pláč na konci. Jsem téměř dokonalý. Tak proč dnes-?!
„Hej! Hakahori! Ty jsi dnes úplně mimo!“ senpai má tvář křídově bílou. Něco se stalo? Ne, takhle vypadá obvykle. My všichni tak vypadáme po těch letech strávených na hřbitově, kde s železnou pravidelnosti leje, leje a leje…
„Děje se něco, senpai?“ ptám se jen tak pro jistotu. Senpai se pousměje.
„Přišla válka, hřbitov se rozšíří, máme štěstí, Hakahori.“
Ach ano, válka. To je štěstí, zlatý déšť pro hrobaře. Pečení holubi létající přímo do úst. Ano, málo místa pro pohřbívání celých těl, zpopelnění, rozsypání.
…
Jaký krásný den, vypadá to, že budeme opět zpopelňovat. Právě dobíhá mladý chlapec. V náručí táhne mrtvé tělo. Pláče. Usměji se na něj a jen kývnu, ať mi jej položí na stůl. Poděkuji, a jakmile odběhne, podívám se na toho nešťastníka.
Buch-buch.
Dva údery srdce. Je to žena. Nádherná, překrásná, bledá. Mrtvola? Je až neskutečně půvabná. Zmůžu se na jediné slabé zašeptání.
„Akama-san?“
Náš čas je přesně vyměřen. Nic nás tu neudrží déle. S poslední špetkou naděje se dotknu ledové kůže. Nenahmatám žádný puls. Je mrtvá. Ano, pravděpodobně již dlouho. Modré rty. Utopení. Ano, muselo to být zlé.
Vypínám spalovací pec a beru do ruky láhev saké. Nasucho polykám. Již dávno jsem se rozhodl. Není to těžké. Na mém místě by tohle udělal každý.
Beru do ruky dvě zaprášené skleničky. Špína mi nevadí a jí již také ne. Pousměji se a přiložím jí sklenici k ústům. Průsvitná tekutina jí steče z koutků po nehybné tváři. Dělám, že to nevidím.
Vypiji svou sklenku a posilněn alkoholem, rozhoduji se, že dnes konečně okouzlím dívku svých snů. Beru její ruku do svých a lehce se otřu o ledovou kůži rty.
„Akama-san. Jsem tak rád, že jste za mnou přišla. Vidíte, měla jste pravdu. Nendo nezemřela, ale pojďme se bavit o příjemnějších tématech.“ Zasměji se vtipu, který mi „řekly“ její mrtvé rty.
To napjetí je jasné. Oba jsme na to již připraveni. Nakláním se k ní a líbám její ledové rty. Vzrušením se třesoucí rukou vklouznu pod bílou košili... Jsem si jist, že zavzdychala. Mohu to slyšet jen já. Zakusují se do bílé kůže na jejím krku. Odtahuji se od ní a hladím ji po tváři.
„Akama-san. Konečně sami, není-liž pravda?“ usměji se a pomalu stáhnu bílou košilku z jejího nádherného těla.
Hrobařina-to je ta nejlepší práce na světě.