Mary Anne 1

2000

Mary Anne. Viděla jsem ji docela jasně, protože její vlasy, ve světle pouličních lamp tak zářivě červené, se daly zahlédnout již z konce ulice, kde jsem stála. Mary Anne stála na rohu u bankomatu a cosi šeptala do telefonu. Hrdlo mi sevřela prudká nenávist, žaludek se změnil v klubko jedovatých hadů, srdce se rozbušilo a pumpovalo mi adrenalin do rozbouřeného těla, až jsem pociťovala mravenčení v konečcích prstů. Netvor ve mně se s tichým syčením a vrčením probudil k životu.

1973

„Smrdíš,“ vykřikla Eliška o hodině přírodopisu v prostřední řadě na Marii. Z ostatních řad se ozval tichý smích a přidušené hýkání, ale vzápětí se učitelka otočila a ve třídě opět zavládlo ticho, rušené jen Mariiným rozčileným dechem. Učitelka se chvíli na to, co podezíravým pohledem přeměřila třídu, otočila zpět k tabuli, poněvadž nadávky a posměšky se staly denním pořádkem všech tříd a učitelé nenalézali odvahu, či dokonce schopnost, tento problém řešit.
Marie se zadívala uslzenýma očima na svou popsanou lavici a snažila se nevzlykat nahlas. Nesmějí tě vidět brečet, přemlouvala se v duchu a ovládala svoje nervy. Nato zavřela oči, soustředila se, vymazala z hlavy ostatní zvuky a když víčka znovu otevřela, vedle ní seděla Mary Anne.

2000

Zpod namalovaných řas jsem tiše pozorovala svou oběť. Mary Anne pořád stála u bankomatu a s kýmsi telefonovala. Nechápala jsem, jak je možné, že Mary Anne s někým telefonuje – vždyť jediný člověk, se kterým kdy byla schopná mluvit a kdo ji jako jediný na světě viděl, jsem já.
Klouby prstů se mi sevřely kolem rukojeti sekáčku na maso, který jsem si přivezla z Thajska a pomalu jsem se plížila dopředu, kde čekal můj osud.

1973

„Ahoj, Mary Anne,“ zašeptala Marie k Mary Anne jak nejtišším hlasem dovedla a zamrkala na ni. Mary Anne taky zamrkala, načež se zvedla a začala ukazovat sprostá gesta Eliščiným směrem. Nikdo ji samozřejmě neviděl. Marie nechápala, jak je to možné, když ona ji vidí tak jasně, ale maminka Marii pokaždé, když se o Mary Anne zmínila, tvrdila, že Mary Anne existuje jenom v Mariině hlavě. Co ale maminka může vědět o přátelství?

2000

Pod nohama mi zaskřípal štěrk.
Mary Anne se naštěstí neotočila.
Mary Anne si totiž vůbec nehlídala záda. Já bych si je teda hlídala po tom, co bych někoho takhle podrazácky zradila.

1973

Zazvonilo. Konečně. Marie ale přesto, že se jí po zazvonění školního zvonku tolik ulevilo, odcházela ze třídy jako poslední. Nepřicházelo v úvahu, aby šla před houfem těch, co jí pomlouvají – to by bylo šílenství!
Mary Anne počkala, až si Marie sbalí všechny věci a poté spolu vyšly ze třídy.
„Mary Anne, proč mi to dělají?“ zeptala se Marie.
„Možná jsi jenom příliš rozumná na to, aby tě nechali být,“ pověděla ona.
„Ale, proč…?“
„Nevím, Marie, nevím,“ pokrčila bezradně rameny Mary Anne. Bylo na ní vidět, jak se trápí.
„No to se podívejme. Ošklivka si povídá sama se sebou!“ Marie zvedla hlavu a zděšeně si uvědomila, že se dívá do tváře Elišce a její partě.
Marie neodpovídala.
Mary Anne rovněž mlčela. I kdyby promluvila, stejně by ji nikdo neslyšel.
„A kdopak je Mary Anne? Tvoje nová holka?“ zaprskala Eliška škodolibě a zbytek holek se pohrdlivě a naoko zhnuseně rozesmál.
„Ne, samozřejmě že ne,“ špitla Marie zoufale, zatímco Mary Anne naštvaně probodávala Elišku pohledem.
„Jestlipak máš nějaké peníze?“ zeptala se Eliška a sápala se po Mariině školní tašce.
„Ne, nemám,“ vymlouvala se Marie a dala se na ústup.
„A Mary Anne nějaké má?“ rozchechtala se zplna hrdla Eliška. Skupina jí smíchem sborově odpověděla. Potom jí Eliška ze zad strhla tašku a utíkala s ní pryč.
Marie se jí nesnažila dohnat. Stejně by to nedokázala se svým tlustým tělem a pomalýma nohama. Pak Eliška zmizela v dálce s nohama jako laň i s Mariinou školní taškou.

2000

„Mary Anne?“ ozvala jsem se zpoza jejích zad.
Ona otočila hlavu, vypnula telefon a překvapeně se mi zadívala do očí. Já se dívala do těch jejích – neviděla jsem v nich ten lesk, co má Mary Anne, postrádala jsem dokonale pěstěný obličej, chyběl mi Mary Annin dlouhý krk s věčným stříbrným řetízkem. Ta mrcha se mi snaží zamaskovat!
„A vy jste?“ To se mě zeptala ona. Chápete to? Ona se mě ptá, kdo jsem! Ze všech lidí zrovna ona!
„Nepředstírej, že netušíš, kdo jsem!“ zasyčela jsem nenávistně a v obličeji úplně zezelenala.
„Ehm, promiňte, paní, ale…“
„Drž hubu! Okamžitě drž hubu!“ zaječela jsem, rozmáchla jsem se sekáčkem a zasekla ho Mary Anne do krku.





1980

Patnáctiletá Marie procházela ztemnělými nočními a velice strašidelnými městskými ulicemi – jediným společníkem jí bylo ticho.
A Mary Anne. Červené vlasy zářily do dálky jako reflektory.
Marie už dávno pochopila, že s ní samou není něco v pořádku, když si vymýšlí lidi, a jejich přítomnosti se potom nemůže zbavit ani kdyby chtěla. Jenže ona nechce. Kdo by pak byl jejím kamarádem, kdyby neexistovala Mary Anne? Někde blízko Marie se ozval šepot následovaný výbuchy opileckého smíchu. Marie se nervózně otočila, načež se ohlédla i Mary Anne.
To, co obě viděly, jim sevřelo krk strachy.
Co bude dál?

2000

Schovala jsem ji na dno řeky Labe, jen co jsem k jejímu tuhnoucímu tělu přivázala velký kus těžkého kamene.
Uvědomila jsem si, že jsem dostala jinou Mary Anne, ale já nepřestanu v hledání, protože po tom, co mě v úzkostlivé situaci před dvaceti lety opustila, nechala mě na holičkách a víckrát se neukázala, jsem zůstala sama, sama, sama. A já jsem naštvaná.
Tělo mrtvé ženy žbluňklo do vody jako kdybych tam vhodila kotvu. Doufala jsem jenom, že místo činu jsem uklidila dobře.
Ale pak se to objevilo. Na břehu. Stálo to tam a zíralo to na mě. Smutně. Zrazeně. Všechno, ale jenom ne nenávistně.
Osoba na břehu byla Mary Anne.