Mary Anne 2

1980

I ve tmě se zaleskla čepel nože, který držel jeden ze tří mužů a vypadal s ním mnohem nebezpečněji než jeho druzi. Marie přidala do kroku, srdce jí bušilo na poplach, dech se jí úžil a sípavě hvízdal mezi zuby, jak namáhala své málo atletické tělo.
„Ale no tak!“ zakřičel jeden z chlapů.
Marie se rozhlédla po okolí, ale jako naschvál byly ulice prázdné, v domech se nesvítilo a všude vládlo absolutní ticho.
„Stůj, ty jedna tlustá děvko!“ Hlas zněl malinko rozčileněji než předtím. Vezmeme-li v úvahu, že muži byli tři a Marie byla jedna plus její imaginární kamarádka, šance na Mariin úspěch se stávaly menšími. A pořád menší a menší. Pak jí ruka dopadla na rameno, stiskla, až kost málem zapraskala a velká síla Marií mrštila na protější zeď.
Mariina hlava explodovala v bolesti, zuby jí málem překously jazyk a před očima se roztančily hvězdičky.

2000

Vystoupila jsem ze svého člunu a měřila jsem si starou známou pohledem. Okolo očí a úst jí přibyly mimické vrásky, ale jinak vypadala stále na patnáct. Jako před dvaceti lety.
„Marie?“ zašeptala a upřela na mě své nehybné hnědé zornice.

1980

„Ne, ne, nechte mě být, prosím!“ naříkala Marie, i když jí každé slovo působilo nepředstavitelnou bolest v hlavě.
„Hele, ať je zticha,“ stěžoval si tlustý chlapík a sundal si černobílou kostkovanou bundu, pověsil ji na háček v místnosti, kde se nacházeli a sedl si na zem vedle připoutané Marie.
„Nepustíme ji radši?“ ozval se nejistě třetí z mužů, evidentně ten nejustrašenější.
„Hej, co to furt do prdele meleš!“ usadil ho ten, co omráčil Marii, ten jehož hlas uslyšela na té ulici jako první. „Řekli jsme si snad, že tentokrát necouvnem!“ pokračoval a zlostně shlížel na rovněž sedícího třetího muže, který vypadal, jako by chtěl ještě něco namítnout, ale po krutém pohledu vyslaném od prvního, se radši rozhodl mlčet.
„Mary Anne…“ zašeptala. Zapátrala po špinavém pokoji.
Kdepak je?
Kde se schovává?
Všichni tři zmlkli a obezřetně zkontrolovali kumbál. Ke komu to ta holka sakra mluví?
Nikde nikdo.
Bylo samozřejmě normální, že Mary Anne vidí jenom Marie, ale tentokrát ani ona neměla to štěstí. Ten den viděla Marie Mary Anne naposledy.
Z oka jí skápla slza, následována další a další morkou kapičkou.
Marii nejdřív znásilnil ten první, pak sice trochu ostýchavě, ale přece, i druzí dva. Marie celou tu dobu myslela na Mary Anne a na to, proč ji v tom nechala, proč odešla, proč už tady není, proč, proč, proč, proč, proč?

2000

„Mary Anne?“ Byla jsem si tím naprosto jistá.
„Ano?“
„Jsi… jsi to ty?“
„Jsem,“ odpověděla mi.
„A…?“ Najednou jsem nevěděla, co mám říct. Tváří v tvář jsem ztratila řeč, a to mě zasáhlo, jako kdyby mi někdo vrazil nůž do zad. Ona se tvářila trpělivě a vyčkávavě.

Už ne.

Vzpomínka na minulost se mi vtírala do hlavy jako malý had.

Prosím, prosím!

„Promiň,“ omluvila se Mary Anne.
„Co? Ty se mi omlouváš?“
„Ano.“

Mary Anne, kde jsi? Pomoz mi!

„Za co?“ nechápala jsem. Jestli se tady má někdo omluvit, jsem to já, uvědomila jsem si posléze. Bože můj, co jsem to provedla? Co jsem to zatraceně provedla?

Mary Anne!

„Že jsem tě v tom nechala.“
„Kdo jsi?“
„Vzpomínka. Jsem tvoje vzpomínka.“

Nechte mě být, prosím! Chci domů, ne, ne!

„Vzpomínka? Ty neexistuješ?“
„Samozřejmě že ne.“ Tiše se zasmála. Její tělo ztrácelo obrysy. Připadalo mi, jako kdybych neviděla do dálky a potřebovala brýle.
„Ale, proč, … proč tedy ke mně mluvíš?“
„Ty si jenom představuješ, že existuji.“
„Ne, ne! To je šílenství!“

Přestaň sebou házet, ty šílená holko!

Šílená, šílená, šílená! To slovo mi strašilo v hlavě a nehodlalo se jenom tak vzdát.
Mary Anne se stále rozostřovala. Předtím, než zmizela, jsem zašeptala:
„Odpouštím ti.“
Ano, odpouštím.
Odpouštím jí všechno.
Všechno.

1980

Probudila se v příkopu u silnice, kterou vůbec nepoznávala. Zamrkala do náhlého ostrého slunce, až si musela zakrýt oči dlaněmi.
První, co ji napadlo bylo to, že by měla zavolat rodičům. Ale jak by jim vysvětlila, co se stalo? To přece nejde, ne.
Marie se zvedla, upravila se a vydala se po silnici někam do neznáma.

2000

Stála jsem před dveřmi policejní stanice. Celkem odhodlaná. Ano, to je to správné slovo. Odhodlaná. Po dvaceti letech. Zaklepala jsem.
Otevřela policejní sekretářka.
„Vy jste?“ zadívala se na mě znuděně, zjevně po dlouhém, nepřínosném pracovním dni.
„Jmenuji se Marie. Marie Nowaková.“
„Ehm… tak pojďte dál.“
Podržela mi dveře, a já vstoupila.
Pracovna nebyla velká a nepořádek jí dělal opticky ještě menší.
Žena, která mě sem přijala, mě dovedla před hranatý stolek s důvěrně se tvářícím policistou za ním.
„Co byste potřebovala?“
„Chtěla bych nahlásit zločin.“
„Jaký?“
„No, vlastně znásilnění.“ To slovo jsem zašeptala, ale i přesto se na mě upřely zraky jiných lidí.
Muž se zatvářil soucitně a polohlasem pronesl: „Kdy k tomu došlo, madam?“
„Před dvaceti lety,“ řekla jsem já a bavila se výrazem na jeho tváři.

EPILOG:

Možná že za dalších dvacet let se přiznám i k vraždě.
Možná.
Zatím to však zůstane tajemstvím.
Stejně jako Mary Anne a šílená Marie.