Nepřestanu milovat uklízení

Sedím na židli a čtu Saturnina. Ne, nečtu, spíš jen vnímám slova jako změť písmen bez významu. Klepu se. Pláču. Jsem zpocená. Žaludek stažený. Jsem v provizorně zařízené garsonce v paneláku. Páté patro. Chuť skočit si? Ani náhodou! Na posteli poházené hadry. Na podlaze čisto, protože jsem před čtvrt hodinou vytřela. Při sypání smetí do koše jsem chtě nechtě mezi odpadky uviděla použitou ochrannou pomůcku proti početí. Tedy ne jednu.
Na chvíli zavírám oči. Otevírám a opravdu se mi to nezdá. Druhá reakce – vzlykám. Ne proto, že je to nevěra a prachsprostý podraz (neospravedlňuji ji to, ale není to tak neběžná věc, alespoň v mém životě)... Bolí mě, že tuším, jak to dopadne. Ten člověk, o jehož charakteru již tři měsíce pochybuju, se k tomu postaví čelem vzad.
Přemýšlím, stále se Saturninem v ruce, zda neroztřískat všechno nádobí, nespakovat se a neodjet. Nebo jít do hudebky a udělat mu tam scénu. Nebo tu počkat.
Čekám.
V tom stále přetrvávajícím třesoucím se tranzu píšu sms a volám. Vždycky jsem si myslela, že si umím ve všech situacích poradit. Myslet je fakt hovno vědět! Píšu si s Lukem, ten je schopen mi říci tvrdou pravdu a volám Dorotce, napadla mě jako první...
Brečím. Chci to ale zastavit. Chci, až dorazí z práce, to v klidu řešit. Hodlám promluvit s ledově ocelovým výrazem ve tváři. Nebudu před ním brečet. Položím mu otázku, jednoduchou. Třeba: Když jsem dávala smetí do koše, víš, co jsem tam viděla?
Už jsem se uklidnila. Nepláču, jen se klepu. Uvařím si čaj a vrhnu se k Saturninovi. Nutno říci, že mě pobavil, na chvíli.
Přišel. Pozdravil. Dal mi pusu. Chce se mi z něj zvracet, ale držím se, hraju, že jsem hluboce začtená. Jde pryč, do obchodu. Prý co mi má koupit, na co mám chuť. Od něj nechci už nic. Hmm. Jsem zpátky za čtvrt hodiny. Je to vtipné. Kdo je lepší herec? Ví, že vím?
Koupil mi nanuk. Můj oblíbený Mrož. Nechci. Vezmi si to, vždyť se roztopí. Handrkujeme se. Hmm, tak dík. Toto dopadlo. Měla bych ho škrábat, kopat do zadku, liskat, trhat mu vlasy (to vlastně nejde, když žádné nemá) a místo toho tu lížu nanuk, který už nenávidím. Tragikomedie nebo absurdní drama?
Dělá maso na večeři. Říkám si, že ho nechám ještě se najíst. PROČ jsem tak hodná?!
Dovařeno. Prý jestli se budeme dívat na Švejka. Hmm, dívej se. Jsem zřejmě na odchodu. Otázka vyřčena. A co ti k tomu mám říct? – odpověď. Leží na posteli, na břiše talíř s jídlem. Ani se na mě nepodíval. Ani se nezvedl. Ani jeden pohyb. Jsem sbalena za tři sekundy. Kam jdeš? Já tady s tebou nebudu, když mi k tomu nemáš co říct. Odcházím, neohlížím se a dávám si záležet zvláště na třísknutí dveřmi. Aby si zapamatoval, že nejsem pubertální blbka. Beztak mě za ni celou dobu považoval!
Mám krosnu. Těžkou. Prší. Tma. Bláto. Pláču jako nikdy v životě. Jsem unavená. Mobil v ruce. Nevolá. Neprozvání. Žádná zpráva. Zhola nic.

Zvládnu to, protože chci.