Dialog

Odpověď? Chtěla bys odpověď?

Ano, proč to děláš? Proč se tak chováš?

Nerozumíš tomu? Není to snad jasné?

Nedělej to.

Musím. Už se to nedá vydržet, je to jako bušení, neustálé bušení, je to jako, když se ti dusí duše, myšlenky, celé tělo je zaškrcené. Už se to nedá vydržet.

Je i jiná cesta, vždy je i jiná cesta, tak to nedělej. Prosím.

Jiná cesta? Cesta dlážděná bolestí, cesta vedoucí do paláců zapomnění? Po takové cestě bych měl kráčet? Proč? Proč bych měl? Měl jsem vše, každé mé přání se splnilo a co teď? Ztratil jsem jednu jedinou věc, ale měla pro mě mnohem větší hodnotu, mnohem větší hodnotu než to vše ostatní. Nemůžeš to pochopit.

Nemůžu? Myslíš, že jsi jediný, že nikdo jiný na tomhle světě netrpí? Že tvá bolest je tak nesnesitelná? Já ti povím, co jsi. Jsi sobec, jsi sobec, který namísto toho, aby se tomu postavil čelem, tak se schovává za „vznešená“ slova, ale ve skutečnosti je to sobecké, nic
víc. A teď to chceš vzdát?

Nic nevzdávám, jen…jsem si vybral jiné řešení. Já už to nechci cítit, nechci už v životě cítit nic, chtěl jsem být bezcitný, myslíš, že jsem to nezkusil?! Myslíš si to?! Zkusil jsem to, zavřel jsem se, uzavřel jsem se dovnitř a stal jsem se bezcitným. Nestačilo to, pořád to bylo málo, pořád to nestačilo, a tak jsem začal být zlý. Začal jsem všechny kolem sebe odhánět, byl jsem na ně hnusnej, ztratil jsem všechny, které jsem znal a co? Co se změnilo? Nic, víš, co jsem zjistil? Že mi nechybí, že jsem je nikdy doopravdy nepotřeboval a víš proč? Protože mám dar nebo prokletí, zvol si sama. Prostě jsem je vymazal, ani slovem jsem po nich neštěkl, ani vzpomínkou, oni se ztratili z mého života a já si toho ani nevšiml, ale ona věc, ta jediná věc mě pronásleduje, je tu pořád, v pohledech, ve vzpomínkách, ničí mě, trhá mě na kusy a já už to dál nechci snášet. Už ne.

Čas to zahojí.

Čas? Čas nic neléčí, čas dává prostor, díky času jsem mohl přemýšlet, díky času jsem mohl vzpomínat, díky času jsem trpěl. Čas mě utápí v nádobě plné roztrženosti. Není to jen bolest, trhá mě to na kusy, trhá mě to na části. Ničí mě to, ničí to můj postoj, moje myšlenky, můj pohled na svět, ničí to chuť pokračovat, ničí to a nechává mě to vyprahlým. Jsem vyprahlý jako poušť. Emoce, po kterých prahnu, mi jsou tou největší zkázou. A tohle…je jediné řešení.

Záleží mi na tobě.

Mně na tobě ne. Už dávno ne. Jsi duchem minulosti, kterou nenávidím. Jsi stínem, který mi ji připomíná.
Občas k tobě cítím lásku, občas porozumění, ale není to opravdové, je to ozvěna minulosti. Je to jako slyšet dávno vyřčená slova, která jsou nyní prázdná. Jediné, co zůstává, je pokřivenost.

Proč to říkáš?

Protože to tak je. Je to prosté, jediná věc, na které mi opravdu záleželo, mě zničila a ničí a tohle je řešení.

Nedělej to.

Opakuješ se, už je čas. Konečně se znovu nadechnu, paradox, že? Cítím ten klid, ta blízkost toho klidu mě přitahuje, konečně jsem zase klidný. Odpusť mi, že jsem tě potkal a odpusť, že tě za to nenávidím, odpusť mi, že až teď jsem našel klid. Už je čas. Miloval jsem, teď však je to lež. … Sbohem, snad už se nepotkáme.
…
Ne, už se nepotkáme.