Poškolák - 2. kapitola

Vypráví: Naruto

Když jsem došel domů, první co bylo, pozdravil jsem Iruku- svého pěstouna. Byl to reflex. I když jsem se s ním v poslední době moc nebavil, tak jsem ho musel pozdravit. Odpověď se ke mně dostavila hned. Dál už jsem ho ale nevnímal a došel do svého, ještě ne moc uklizeného, nového pokoje. Zapl jsem svůj notebook, a pak šel hned na Facebook v domnění, že si budu psát se spolužáky. Bohužel tomu tak nebylo. Protože nikdo nebyl on-line, mrknul jsem se na Sakuřin profil, protože ona vždy psala, co dělá a kde je. A jak jsem si myslel, měla to tam. Dnes byl ve škole celý den takový zahajovací večírek, na kterém naše třída musela nutně být celá. Bylo mi to líto. Chtěla jsem být s nimi, a ne tady, v zapadákově, kde měl Iruka dobrou práci, chodil sem kdysi Itachi, ale jinak… Jedna velká pohroma. Možná pro mě útěchu tvoří profesor Hatake, který se přátelí hned se všemi.
Odhlásil jsem se a pustil si nějaké písničky. Pak jsem se zvedl od pracovního stolu, přelezl jsem hromady krabic k televiznímu stolku, vzal si program a chvíli do něj hleděl. "Nic moc, dneska…" Podotkl jsem. Ve středu v poledne skoro nic pořádného nedávají. Nakonec jsem si pustil zvířecí dokument, kde zrovna mluvili o liškách. Vypl jsem hudbu a zaklapl laptop. Natáhl jsem se do křesla a poslouchal hlas z televize.
Když pořad skončil, vstal jsem a přemístil se do kuchyně. Iruka tam seděl, na barové židličce, a už asi dlouho na mě čekal, protože vypadal opravdu nadšeně, když jsem vešel.
"Naruto," začal klidně. "Můžu si s tebou na chvíli promluvit?"
"Není o čem." Odsekl jsem, sebral z ošatky na ovoce jablko, a vydal se na odchod.
Iruka si to ale nenechal líbit a vyrazil za mnou. "Naruto, prosím…"
"Není o čem mluvit. A nech mě." Vytrhl jsem se a vyběhl schody k pokoji. Pak jsem silně bouchl dveřmi a zamkl se.
Zbytek dne jsem už strávil jen zíráním na přiblblé telenovely, a co pět minut jsem kontroloval Fejs, jestli už není někdo on-line. Celý den byli všichni v tahu. Určitě pak šli někam do hospody, jsou takoví. A já bych šel jistě s nimi, kdybych nebyl tady.
V noci, něco před půlnocí, jsem vstal a potichu se doplazil do kuchyně, abych si udělal sendvič. K mému nemilému zjištění, se mi do zpáteční cesty postavil hnědovlasý chlápek, s rozhoným výrazem ve tváři.
"Co je?"
"Chci s tebou mluvit, Naruto. Jenom chvíli."
"Ale já s tebou ne. Nechápeš to?"
"Ne, nechápu… Jenom na chvíli. To přece přežiješ, ne?" odpověděl s úsměvem a opřel se o stěnu.
"Hm… Tak mluv, ale rychle."
"No…" začal. "Víš, jestli ti opravdu vadí být tady ve škole, tak bys… mohl bys třeba ještě přejít do školy ve vedlejším městě, kdyby se ti chtělo. A… Opravdu se omlouvám, že jsem se ti o tom skoro nezmínil, ale pořád jsi byl se Sasukem a klukama někde v tahu, takže na to nebyl moc čas."
"Nová škola? To si jako myslíš, že by to dojíždění někam vedle, zpravilo? To se pleteš! Já se chci vrátit! Nemám tady nic, co by mě tu drželo, vůbec nic, čeho bych TADY chtěl dosáhnout! Ty to pochop. Zničil jsi mi život! A dej mi už pokoj, do háje!"
"Naru-to…" civěl na mě Iruka vyjeveně. Zvedl jsem se a dal se na odchod do pokoje. Prošel jsem kolem v pohodě, jelikož on byl ještě v takovém transu. Hrozně mě naštval.
Napsal jsem si na zeď status, že bych se k nim vrátit… Že mi všichni moc chybí… Že tady to není k vydržení…

Ráno mě probudilo až Irukovo bouchání na dveře. Večer jsem si vypnul budík, takže nezvonil.
"Naruto, honem, nebo zaspíš…"
"Dej mi pokoj! Nikam nejdu!" Zakryl jsem si uši polštářem a snažil se nevnímat jeho slova, která ke mně docházela přes zamčené dveře.
"Naruto… Do školy musíš, prosím. Vylez."
"NEJDU! Vypadni!"
A ticho. Slyšel jsem pípání kláves na mobilu, a potom, jak Iruka mluví. Asi mě omluvil… Jsem zvědavý s čím…"
"Tak si tu buď, ale jen dneska… Jinak budeš bez dveří, to si pamatuj! Nemůžeš takhle trucovat pořád. Udělám ti oběd, pak si ho ohřej. Zatím se měj, já jdu do práce. Ahoj."

Spal jsem po tom až do poledne, dokud mi nezazvonil mobil. Volal mi Iruka. Nezvedl jsem to, ale vstal jsem a převlékl se. Došel jsem do kuchyně, chňapl po lístečku na lednici, přečetl si ho a potom otevřel troubu. Ohřál jsem si těstoviny a pojedl.
Před třetí hodinou někdo zazvonil. Nemohl to být Iruka, ten se dnes vrátí až v noci, říkal mi to. Tak kdo to může být? Slezl jsem ze židle, nazul si papuče a došel ke dveřím. Díky sklu, které na opačné straně bylo jako zrcadlo, jsem si mohl prohlédnout tvář toho neznámého. Byl to pan Hatake.
Otevřel jsem dveře, ale jenom trochu. "Co chcete?" promluvil jsem.
"Ahoj, Naruto. Můžu dál? Máš doma… Je doma tvůj… no… pěstoun?" podíval se na mě takovým divným, jakoby soucitným pohledem.
"Ne, není tu. Je v práci. Vrací se až v noci. Můžete přijít zítra, to by tu měl být."
"Aha… No, tak to nevadí. Vlastně jsem chtěl mluvit o tobě,… Ale když si promluvím s tebou přímo, tak by to taky nevadilo… Myslíš, že bych mohl dál?
"Hm… O čem chcete mluvit?" řekl jsem tak nějak do větru, protože mi bylo jasné, že Iruka volal jemu. Nevěděl jsem, co přesně mu řekl, takže jsem byl v nevýhodě, ale ne zas v tak velké. Cizího chlapa si do domu pouštět nemusím, pohoda.
"O škole a tak… Nějak ti to tady třeba i ukázat, víš… Já jsem děsně společenský typ, a kromě školy mám spoustu volného času, tak se nudím."
"Hm…" na chvíli jsem zapřemýšlel. Kakashi se na mě usmál, a mě potom bylo jasné, že ho asi pustím, ale stejně jsem ještě chvilku otálel. "Tak pojďte."
"Ou, díky, Naruto."
Pozval jsem ho dál. Sundal si mikinu a pověsil na věšák, potom se vyzul. Navedl jsem ho do obývacího pokoje. "Chcete čaj? Nebo kafe?
"Tak třeba čaj, jo?"
"Jasně, není problém. Počkejte."
"Aha… Tak ne, nechci nic. Jenom si s tebou promluvím. Sedej." Ukázal na druhé křeslo, které bylo naproti jeho.
"Hm… Asi se tomu nevyhnu, co?"
"Ne, věř, že ne."

Vypráví: Kakashi

Někde jsem začal. "Víš, promiň, že se tak vyptávám, ale já opravdu se svou třídou vycházím dobře. Tak si to nechci někým, tebou, pokazit."
"A proč byste měl? Dělám nějaký problém?"
"Zatím ne… I když… Nevěřím, že ti dnes ráno bylo špatně. Nemám pravdu?"
Všiml jsem si, jak na chvíli odvrátil pohled. Bylo mi jasné, že to hrál, nebo to Iruka řekl schválně, aby nepřidělával práci.