Mít všechno a zároveň nic...

Únava, to je to jediné, co cítí. Únava a prázdno. Jako pustá krajina ve tmě, plochá a rovná, zdánlivě bezpečná a přitom skrývající neviditelná nebezpečí. Nemá chuť na nic, na jídlo, pití, přátelství nebo jediný pohyb prstů po klávesnici. Jakoby umírala a přitom stále zůstávala lidskou skořápkou bez jediného kousku lidství. Jen prázdným obalem, pet láhví bez vody, knihou bez písmen, domem bez nábytku. Přišla o všechno a zároveň nalezla TO všechno. Vlastně nemá vůbec sílu žít, necítí nic… vůbec nic. Jako kdyby se na vše dívala zpovzdálí, z výšky, ptačí perspektivy, ze strany, zespodu, z obrovské dálky. Možná to ani není skutečné, ty pocity. Vždyť ona nic necítí, ani nemůže, protože není. Neexistuje, nic z toho neexistuje, nebylo a nikdy nebude. Zatímco nalezla to nejkrásnější v životě, přišla o největší dar, který dostala, o jediný důvod žít, jediný způsob, při němž bylo možno vybít emoce, aniž by někomu ublížila. Přišla o moc nad písmeny. Nemůže psát, hrát si se slovy, tvořit osudy neexistujících lidí, ani svůj osud. Nemá nic, čím by se mohla lišit od ostatních. Je prázdná a cítí se trapně. Všichni odešli, nikdo nezůstal. Lidé umírají, stejně tak i talent. Co má teď? Nic ji nebavilo tolik jako psát, kreslit… Jenže nic z toho už nemůže. Vyměnila svoje nejbližší za přátelství, které ji naprosto vyčerpalo. Týrající, trýznící, nesmyslné, plné zášti a předsudků. Všechno je jinak. Co si o tom myslet? Je prázdná. Nemůže psát. Přátele také nemá. Zničily je předsudky, protože ona nemůže za to, jaká je. Nikdo neví, jaký máte k vašemu chování důvod, tak kdo jim dává právo vás odsuzovat? CO jim je do toho. Všude samé předsudky, vztahovačnost, sobectví a pokrytectví. Co je pravé a co falešné? Co psát, když nikoho nic nezajímá? O lásce, kterou nikdy nehledala, a ostatně, ani nechtěla? O pocitech, které nikdy neměla? Vždyť nic necítí… Je jen troskou proplouvající životem, ničící vše na co sáhne. Všechno začalo a nikdy to nemělo žádný pořádný konec. Bylo to jako tragédie, jen scény, měnily se kulisy, herci, nikdy to nekončilo, diváci pořád tleskají, sami nevědí, co je realita a co hra. Jsme jen loutky v rukou ničích. Ať děláme, co děláme, je to špatně. Cítí se sama, tak strašně moc sama. Kde jsou všichni, když je potřebuje? Jen přetvářka, nic víc. Každý využívá každého, jen ona je tak hloupá a nechá si to líbit. Nechala se ovládnout systémem a teď nemůže nic. Místo mozku má v hlavě kousek rozplizlého rosolu. Vychlastaný, tupý kousek ničeho, plný toho, že je divná. Poslouchá to pořád, každý den, od všech, všechno na ní je špatně. Špatné chování, špatní přátelé, špatná strava, špatné psaní. Protože není o čem psát. Představte si, že máte všechno a zároveň nic. Nejde si to představit. Je to asi jako kdybyste si představovali nekonečnosti vesmíru- jedete vesmírem dál a dál, až už to nejde, točí se vám hlava, všude kolem váš daleké hvězdy, ale vy pořád vidíte tu oblohu nad vesmírem, protože prostě není možné, aby něco bylo nekonečné. Nemůže být, protože my si to nedokážeme představit. Vše, co nějak začíná, přece musí mít nějaký konec. Ať už konečný, či nekonečný. Po chvíli vás přestane bavit dělat všem dobře, být pro každého útěchou. Protože jste nasáli jejich emoce a vytlačili tím svoje vlastní. Ve skutečnosti jste tak plní, až jste úplně prázdní. Třeští z toho hlava, třesou se ruce. Už dál nemůže. Sama neví, které myšlenky jsou její a které cizí. Stačí přeci tak málo – jeden prudký pohyb, tabletka, smyčka… I tohle její trápení nad ničím a zároveň vším musí jednou skončit… Dnes nebo zítra?