Poškolák - 3. kapitola

"No, možná, že mi zas tak moc špatně nebylo." Koukl po mně, ale potom se hned zadíval na stůl.
"A myslíš, že bys zítra už mohl normálně přijít?"
"Nevím… Asi… Ne?"
"A proč, prosím tě."
"Proto."
"Proč?"
"Proto."
"Proč?"
"Proto!"
"Proč?" Nepřestával jsem s tou otázkou. Pořád jsem ji vyslovoval stejným tónem, ale Naruta to evidentně štvalo.
"Pro-to."
"A co je to tvoje, 'proto'?
"Oni."
"Tví bývalí spolužáci?"
"Jo…" klesl hlasem. Bod do černého.
"Aha.. A myslíš, že s ostatními by ses neseznámil? Kdyby ses třeba snažil? Kdybych ti pomohl? No tak…"
"Ne."
"Nechceš to zkusit?"
"Ne."¨
"Fakt ne? Mám začít zase s tím 'proč'?
"Ne." Na chvíli se uchechtl.
"Takže,… Jo?"
"Ne, ne a ne!" Vystartoval po mně. "A proč bych měl, sakra? Proč, proč? Proč, se ptám!"
"To obvykle říkám já, to proč…"
"Proč bych se měl s někým přátelit, když nemám důvod, můžete mi to říct?"
"Abys potom neskončil sám a všichni se na tebe nevykašlali. To bys asi nechtěl, být sám, ne?"
"Jak to můžete vědět? Třeba jo."
"Nechceš to. Ty to víš, jen si to nechceš připustit, že?"
"Buďte zticha! Vždyť vůbec nevíte, jak to se mnou je, tak mlčte!" zvedl se a dal se na 'útěk'.
"Naruto, počkej přece…" Vstal jsem a šel za ním. Slyšel jsem, jak vyběhl schody, tak jsem to udělal taky. Jen taktak jsem stihl chytit dveře, aby je nezabouchl. "Na-Naruto, no tak… Přišel jsem si promluvit, ne se hádat, nebo prát, nebo tě naštvat. Já se ti klidně omluvím, jenom pusť ty dveře. Ano?"
"Vypadněte!" zařval.
Pustil jsem je. Pak se ozvala strašná rána, až se na poličkách na zdi zachvěly knihy. "Tak já přijdu jindy, ano? A nezapomeň,… Chci tě vidět zítra ve škole, ok?
"NE!"
Došel jsem ke dveřím, vzal boty a posunul je za stěnu botníku, aby je nešlo vidět, potom jsem si oblékl mikinu, otevřel dveře, a zase je zavřel.
Začal jsem se chovat jako kočka, snažící se chytit potravu. Šel jsem se schovat za schody, a počkat na kořist.
Čekal jsem asi dvacet minut. Potom Naruto konečně otevřel dveře a sešel po schodech. Jakmile byl dole, vzal jsem ho za rukáv trička a odtáhl ke dveřím.
"Hej! Pusťte mě!"
"Půjdeme se projít, co říkáš? Taková malá procházka po městečku ti udělá dobře. Obuj se."
"Zapomeňte!"
"Ale no tak, Naruto. Možná bych se vrátil zítra, když by tu byl Iruka, a to bychom na tebe měli přesilu, tak není lepší, když jsme jeden na jednoho?" zasmál jsem se a počkal, než si ty boty nazuje.
Pak jsem otevřel dveře a šli jsme ven.
"Nevím, co si od toho slibujete, ale budiž. Je to ztráta času."
"Jen pojď, pojď." Zase jsem se musel zasmát. Zdál se mi takový roztomilý, ale byl to rošťák. Rozhodně by to chtělo mu sehnat kamarády. Takhle ho to bude ničit.

Došli jsme až k radnici, u které jsem se zastavil a šel dovnitř. Naruto šel za mnou.
Zavedl jsem náš až k velké nástěnce, kde byla různá jména lidí, kteří se v městě o něco zasloužili.
"Takže… Vezmu to takhle… Včera jsi řekl, že tě baví plavání, bojové sporty a hraní na kytaru, že?"
"No, jo…"
"Takže…" začal jsem. "Můžeš zkusit překonat rekord tady toho plavce na závodech za tři měsíce. Myslím, že druhý víkend v listopadu. Nebo můžeš do karate, tai-chi nebo čehokoli jiného. To tady učí mistr Kai a Li, kteří jsou z Japonska. Je tady i Judo, takže… Můžeš kamkoli. A hraní? To bych ti doporučil ve škole profesorku Swannovou. Je sestra jedné zpěvačky z kapely, a mohla by hodně naučit. Co myslíš, přihlásíš se někam? I třeba plavecký kroužek. Jo?"
"Nevím…" Narutovi oči spadly zase na diplom se jménem Uchihy. "Ale jo, asi bych to mohl zkusit!"
"To se mi líbí! Hned tě někam zapíšu…"
"No moment… Ale co když mi to Iruka nedovolí?"
"Ale dovolí, určitě ano, to se neboj. Vlastně jsme spolu už mluvili."
"Aha… Takže tohle bylo domluvené?"
"Ne, nebylo. Jen jsem podotkl, že by bylo dobré, kdyby tě někam přihlásil.
"Aha…"
"Tak, kam bys chtěl?"
"Plavání!"
"Ok, tak zajdeme na plovárnu."
"Tady je koupaliště?" užasl blonďáček.
"Jo… Vidíš, ani to nevíš… Už si zvykáš?"
"No… Trochu."
"To jsem rád. Tak jdeme.

Plovárna ve městě byla opravdu veliká. Ani mě nenapadlo, že by o ní Naruto nevěděl, ale tak… Asi se o to moc nezajímal. Možná, že bych mu to tady mohl ještě zpříjemnit… Ach jo… Co já bych dal za jeho věk.
"Pojď, Naruto, tady se můžeš zapsat."
"Jo, už jdu." Naruto se díval kolem sebe, jakoby byl na bazéně poprvé.
Zaklepal jsem na dveře kanceláře, a počkal, než se ozve 'dále'. Netrvalo to dlouho, a tak jsme spolu oba vešli do bělomodré místnosti. "Dobrý den. Mohl bych tady Naruta přihlásit do kroužku?"
"Kakashi, ahoj. Ovšem, že můžete… Nováčky s radostí uvítáme..."
"Ale já nejsem nováček… Ne tak docela."
"Jo, promiň… Myslel jsem novou tvář, omlouvám se… Vyplň mi přihlášku a… Když ji doneseš už zítra a podepsanou rodičem, tak můžeš od zítřka plavat, jasné?"
"Jasné… Děkuju moc." Naruto si vzal přihlášku.
Rozloučil jsem se a dali se na zpáteční cestu. Hodinky mi ukazovaly půl osmé, takže by bylo dobré, vrátit se domů.

"Tak ahoj, Naruto! A doufám, že se zítra ráno uvidíme. Jasné?"
"Jo, jasné… A… Děkuji, nashle." Zmizel ve dveřích, a dál už jsem ho neviděl. Koukal jsem jen na svůj odraz.
Naposledy jsem se podíval sobě do očí, otočil jsem se a vydal se k sobě domů. Jsem zvědavý, jak bude vypadat zítřek.