Svět si zaslouží shořet I.

Jsem postpubertální zcela psychiky nevyrovnaný mladík. A toto je můj příběh. Je mi celkem, dnes počínaje, dvacet tři let. V tomhle věku je na čase si uvědomit, že nic nedokážu a nikdy nebudu slavný tak jako v mých představách. Smůla, ale je to tak. Plno mých vrstevníků tráví čas tím, že se rádoby srovnali s tím, že jsou jen zrnka písku na poušti. Nikdy ničeho nedocílí maximálně zplození potomka, který je nechá chcípnout, po tom co je zodpovědně vychován k obrazu slušného člověk, v domově důchodců samotného a naprosto umazaného od vlastních výkalů v nádherném světe stařecké demence. Ti žijou dnes odpovědně. Nekouří, nepijou a užívají si hrané uvědomělosti ve světě, který si vysnili. Druzí, který si uvědomili tu sračku, představující jejich život, se z toho pominuli. Pijou, kouří co se dá a žijou v iluzi, že celý život je jeden obrovský flám. Nepatřím ani do jedné z této kategorií. Do které patříte vy? Celkově si myslím, že je to jedno. Jak první tak druhá je předurčena k vlastní záhubě. Buď pomočení a postraní v temnotě pokoje „důstojného“ centra stáří, nebo pomočení a posraní (cizími výtvory) na nejbližším veřejném záchodku s jehlou v ruce a v těle největší podíl drogy, kterou mohli sehnat. Někdy mě samotného udivuje jak své soukmenovce vidím. Jako bych slyšel všechny ty námitky lidí co si ještě nepřiznali, že jsou totálně v hajzlu ( snad to této kategorie nepatříte). Těchto lidí je mi líto. Já se zařekl. Nikdy nepůjdu ani do jedné mou vytvořené kategorie. Tohle jsem si uvědomil ve chvíli kdy jsem seděl už třetí den polonahý v křesle a civěl na bednu s pokydaným tričkem Adidas( se čtyřmi pruhy) od večeře ze převčerejška. Poprvé, když jsem si uvědomil vlastní zoufalost jsem se rozplakal. Ano nebojím se to přiznat. Seděl jsem s ugrilovaným kuřecím stehnem v pravé ruce a v bedně běžela reklama na prací prášek. V tento okamžik jsem si uvědomil vlastní titěrnost. Pokřtil jsem tu dobrotu jí pláčem. Nebudu to co ze mě chce vychovat společnost, rodiče nebo mý přátelé či moje holka. Což je úplně to samý. Holka rovná se kombinace rodičů a přátel. Musím podotknout, že v té nejhorší kombinaci, kterou se zle představit. No tak sedím v křesle celou hubu ulepenou od omastku a náznakem chemického koření a pláču. Kurva celý to stehno jsem si posolil jako letní salát z nejlepších ingrediencí, který nemá žádnou chuť, ale jím ho abych vypadal jako in mladý, respektivě mrtvo chodící, ale neuvažující. Sedím brečím a uvažuju co jsem vlastně zač. Z mysli mi vychází pouze jediná odpověď: NIC. Pláč ustává když jsem si uvědomil, že nemám obecenstvo. Kurva člověk si tu vylévá své srdce a není nikdo kdo by ho v této úžasné chvíli viděl. Je zajímavý, že všechny naše emoce potřebují publikum. Přiznejte si kolikrát jste své pocity vyhnali do extrémů jen aby to někdo viděl a když máte štěstí i politoval. Znuděně jsem se opřel do křesla a řekl si, že s tím něco udělám. Proto všechno jsem napsal seznam, který by měl naplnit mé vlastní bytí a dopřát mi pocit sebeuspokojení. Tedy :
1) Zničit něco krásného. Nemluvím o tom, že zadupu rozkvetlé květiny v zahradě, nebo ,že zničím vztah dvou mých známých informací o nevěře druhého. Bože myslel jsem opravdu mít pocit likvidace něčeho co by mohlo mít možnost se dostat na výsluní nádhernosti.
2) Zapsat se historie. Což když budu mít štěstí zabiju dvě mouchy jednou ranou splnění bodu jedna a bodu dvě.
3) Opravdu se ze srdce zasmát.
4) Prožít tu největší pařbu za svůj život.
5) Odejít v tom nejlepším a za plné parády.
To byl můj seznam. Vím nic efektního jako např. získat Nobelovu cenu za mír ale tyhle věci jsem uznal jako věci, které by mě naplnili. Naprosto zoufalé? Ano máte sakra pravdu , ale co v dnešním světě není zoufalé. Jenže kde jsem měl začít. Je nutno podotknout vše jsem chtěl zvládnout za jediný den. To je fuška. Dlouze jsem přemýšlel a věřte jednou v životě nad něčím opravdu přemýšlet dá práci. Nejlepší by bylo splnit všechny body dohromady abych si trochu ulehčil práci. Pochopitelně lenoch zůstává lenochem. Po dlouhé velmi dlouhé době úporného přemýšlení jsem dal dohromady plán nad všechny plány. Nad jeho zrůdností jsem se viděl chvilku vyděsil i já než jsem s překvapením uviděl plně vyčerpané všechny mé body s přáním. Svět si zaslouží shořet… byla má poslední slova než jsem se vrhnul do plnění mého „ hrůzného plánu snů“ jak jsem mu začal říkat.