Propast marných přání a snů

Jít a vykřičet všechnu bolest svého srdce do propasti Marných přání a snů. Vyřvat veškeré to trápení, co v sobě tak dlouho dusíme do bezedné jámy v zemi. Podle čeho dostala své jméno? Podle čeho ji naši předci takhle pojmenovali? Mám pocit, že to možná bude mít něco společného s tím, že lidé v sobě odpradávna dusí své nejtajnější tužby a přání. Přání mnohdy nesplnitelná, myšlenky společností často naprosto nepřijatelné, a přesto se v lidských myslích stále rodí. Ptáme se proč. Odjakživa se ptáme proč, ale nedostává se nám odpovědi. Z nějakého nejasného důvodu, ta síla, jež dala vzniknout lidskému pokolení ho rovněž proklela tímto neduhem. Nejspíš to bude už lidskou přirozeností toužit po něčem, co nemůžeme mít. Proč se ale stále staráme, aby se nikdo nedozvěděl po čem toužíme, proč jsme si nevytvořili taková pravidla, která by nám byť nepřímo nezakazovala otevřeně se přiznávat k nejniternějším tužbám.
Máme je všichni, bez výjimky. A všichni je schováváme a ukrýváme jak nejhlouběji dovedeme. Hloubíme si do srdcí a duší bezedné propasti, kam zahrabáváme tyhle naše tužby. Zpravidla to tak děláme automaticky a než si vlastně uvědomíme, že nějakou takovou jámu vůbec máme, je už prakticky přeplněná. A pak když už začneme naše trápení do té jámy cpát násilím, je to první jasný krok do záhuby. Žádné srdce, žádná duše, nic není skutečně bezedné, každá nádoba jednou přeteče a naše srdce nejsou výjimkou. Jenže co si pak počít. V těchto temných chvilkách, kdy se zdá, že již nic nemá smysl se lidské bytosti uchylují k pouti k propasti Zoufalství, nebo propasti Marných přání a snů.
Nezáleží na tom, kterak ono místo pojmenujeme, snad ani nezáleží na tom, kde to místo je. Stejně bychom ho na žádné mapě v tomto světě nenašli. Tato bezedná jáma v zemi kolem sebe šíří zlou energii, za všechna ta léta, desetiletí, staletí a snad i tisíciletí se v ní nastřádalo tolik smutku, zloby a vzteku, že ani Matka Příroda už se v jejím okolí nezdržuje. Kolem této propasti nerostou květiny, nežijí zvířata, jen suché trní na kterém ulpívají cáry oblečení těch poutníků, jež došli až sem, tu ještě má zapuštěné kořeny. Nad tímto neutěšeným krajem nesvítí slunce a nezpívají ptáci. Není tu zhola nic, co by člověku pozvedlo náladu a přesto je to místo pro lidské pokolení nesmírně důležité. Kdyby totiž neexistovalo, kdyby nebylo na světě místo, kam by si lidé mohli vylívat svá trápení, nebylo by zapotřebí domovů pro seniory, poněvadž by se nikdo nedožil tak vysokého věku.
Bolesti na duši jsou mnohem horší a zákeřnější než neduhy těla, na ty v mnoha případech existuje celá řada léčiv. Na týrané srdce a duši existují léky jen dva a těmi jsou pouť na ono děsivé místo, od kterého se jen Osud bál odvrátit, a Smrt. Smrt je snad jedinou definitivní léčbou těchto neduhů. Ale strach z ní je mnohdy silnější než zoufalství ze trápením přetékající duše.
Lidské pokolení bylo na tento svět posláno s tímto dilematem ve vínku a ona vyšší moc nejspíš čeká, jak si s tím poradíme. Jen jak se tak kolem sebe dívám, nejsem si jistá, jestli propadá depresím anebo záchvatům smíchu, z pohledu na lidstvo, které se stále za něčím žene, ale trpí pořád stejně, ne-li víc. I když kdo vlastně kdy řekl, že máme být v životě šťastní…