Milá Claire

Milá Claire,

Píšu ti z velké dálky. Vlastně jsem tak daleko, že předtím než ti prozradím, kde se nacházím, bych tě rád požádal, aby sis sedla, protože by tě ten šok mohl povalit.
Předně se ti chci omluvit, že jsem se tak dlouho neozval a že veškeré tvé zprávy za poslední rok vyšly poněkud vniveč. Ovšem nepřipisuj jejich pozdní doručení zlomyslným poštovním společnostem, či jejich zmateným holubům, ale právě oné vzdálenosti, která mezi námi čítá několik set milionů kilometrů. Ačkoli se ti to bude zdát sebebláznivější, věz, že momentálně se nacházím na Marsu.
Pokud jsi nedbala mé předešlé rady, pak si troufám odhadovat, že můj dopis nedočteš, protože právě ležíš mrtvá z důvodu infarktu či rozbití lebky po následném kolapsu tvých nožních svalů. Já však pevně doufám, že ty i tvůj kardiovaskulární systém jste v pořádku a budete svědky mého teskného dopisu. Rozhodl jsem se totiž vylít si po vzoru emo teenegerů své smutné srdce a zavalit tě smutným uvzdychaným seznamem věcí, které tak strašně postrádám zde na čtvrté planetě sluneční soustavy.
Ve vší té úzkosti tak nějak nevím, kde začít a tak to vezmu z prostředka. Na Marsu je obrovská kolonie paradoxně nazvaná Země. V této komplikované spleti chodeb, tunelů a velkých skleníků se poté nachází oddělení pro každý stát, který dostal tu odvahu ( či spíš šílený nápad ) vyslat dobrovolníky ze svých řad na tuto nehostinnou planetu. Stupidita těch, kteří vymýšleli jména pro jednotlivé sekce se objevuje opět v názvu našeho oddělení. Většina skleníků, těch významějších států nesou taková monumentální jména jako Eden, Atlantida nebo Utopia, jen naše čechářská bašta se rozšafně jmenuje Pivo. Paradox přitom je, že zde na Rudé planetě žádné pivo není. Stejně tak rum, vodka, zelená ani ten přiblblej šnaps! Prostě nic, ani kapka alkoholu. Děkujeme za to skvělé marsovské hydrosféře obsahující látky, které místo lihu vyrábějí methanol, který je prudce jedovatý. Nesmíš se pak divit, že slova jako třeba Oktoberfest tu jsou smutná tabu. Dal bych tedy svou pravou ruku za jeden pořádný soudek piva a cítit opět tu skvělou nahořklou chuť, která je nejspíš navždy připoutaná pouze k naší rodné planetě.
Víš co je taky trochu tragický? Přesto že na obálce s přihláškou na tenhle výlet bylo pěknými červenými písmeny napsané heslo „For our future freedom“, tak tu ve skutečnosti žádnou svobodu nemáme. Ne že by nás nějaký bachaři drželi za mřížema a mlátili nás obuškama přes prsty, ale když se tu rozeběhneš, jako že jogging, tak běžíš tak dě minuty a pak narazíš do zdi. Všecko je tu rozdělený na malý kousky. Jako sushi. Všechny tunely jsou rozkrájené bezpečnostními přepážkami, dvěřmi a chlopněmi. A přestože nás NASA vybavila nejmodernějšími technologiemi, pro výrobu kyslíku či vrtání hlubokých uhelných šachet, nebyla schopna zařídit dveře, které by si svou rychlostí nemuseli dávat závod s důchodcema o to, kdo bude pohotovější. Je to docela hrůza. Když si představím, že by začalo hořet. To by dotyčný spíš dřív uhořel, než by se ty dveře ráčili otevřít. A tak další tabu je ona svoboda. Dál než za stěny komplexu se nedostaneš a o otevřeném nebi si můžeš nechat jen zdát. Místo romantické klenby poseté hvězdami tě tu čeká jen kus bílého papundeklu a místo zeleného lesa šumícího ve větru tu najdeš pouze seskupení soch paňáců s velkou hlavou a nápisem na podstavci: ufoni jsou jen v pohádkách. Dal bych tedy klidně i tu druhou ruku, jen abych mohl jít třeba týden v kuse a stále objevovat nová a nová místa a vědět, že horizont se ještě dlouho nepřiblíží.
Ale ani obě ruce by nestačili k tomu co bych chtěl nejvíc. Je to vlastně hlavní důvod, proč ti píšu. Vím, že jsme spolu dlouho nemluvili a zdá se mi, že jsem tě neviděl celou věčnost. Možná, že nyní žiješ uplně jinak, než si tě pamatuji. Možná už nejsi tou nespoutanou divokou holkou, která mi zničehonic napsala po několikaměsíční odmlce, že se chystá do Prahy a abych za ní přijel. Třeba ti už nechutná ani kafe ze Starbucksu, který jsme spolu pili tehdy na Václaváku a možná tě přešla ta neskonalá chuť cestovat. Po té naší hádce jsem se bál, že už taková nikdy nebudeš, že jsi se změnila. Co myslíš, že se mi tedy mihlo hlavou, když jsem dostal nabídku odletět do vesmíru. „Hm, Claire už mě taky nemá ráda, tak to mě tu nic nedrží. Sbohem skládko jménem Země, Viva Mars!!“ Ale když před dvěma dny přiletěl poštovní raketoplán s pytlem větším, než má Santa Claus na dárečky, a když jsem mezi vší tou poštou našel celý štos dopisů od tebe, bylo mi to hned jasné. Bylo mi jasné, že bych dal obě ruce, nohy, hlavu i srdce, vlastně vše, proto, abych tě mohl znovu vidět. Abys tu seděla vedle mě a já ti mohl vyprávět vtipy o šprtech a blondýnách. Ovšem ještě lepší by bylo, kdybych já seděl u tebe, tam doma, na Zemi. Mohl bych si dát to pivo a potom, až bysme si všechno řekli, bysme běželi a běželi a zastavili až poté, co bychom byli totálně vyčerpaní. Jo, to bych chtěl a proto tě o něco musím poprosit. Nepučila bys mi milion korun na zpáteční letenku?

Tvůj Honza