Je pars...

Moje jméno jo Lilou. A v životě jsem milovala pouze svého otce a jistého Andrewa. Otec však před rokem zemřel. A Andrew patřil jiné.
Můj nejlepší kamarád Rodney sice tvrdil něco jiného, ale jemu se nedal věřit ani nos mezi očima.
Když skončila střední, viděla jsem Andrewa naposledy. Vidím ho jako by to bylo dnes. V očích žádná jiskra. Na rtech cynický úsměv. Vlasy neupravené. A neměl svoji basketbalovou sportovní vestu. Hlavou se mi honily otázky, co se asi stalo, ale raději jsem se nestarala. Clarissa mi dala jasně najevo, že když mu nedám pokoj, že mi udělá ze života peklo. Ne, že by mi na tom až tak záleželo, ale neviděla jsem u Andrewa žádné signály. No, jeden, možná dva. Jinak jsem se dozvěděla, že jsem francouzský loser. A koho by se to nedotklo…
Pak jsem přešla na vysokou. Dlouho jsem se rozmýšlet nemusela. Vybrala jsem si medicínu. Měla jsem tak trochu sklony k emo oblékání a lidé mě tak trochu přehlíželi, ale to bych nebyla já. Nevšímala jsem si toho. Až mě jednou hodně naštval spolužák! Seděla jsem na svém místě a on přišel a tašku mi odhodil na druhou stranu místnosti. Proč bych se rozčilovala a udělala jim tu radost?! Prostě jsem se tedy zvedla a odešla. Venku bylo ošklivé počasí a já se chránila před větrem, když tu do mě někdo narazil! Zvedla jsem nevěřícně pohled a zabodla ho do té neurvalé osoby! A co jsem neuviděla…
Vlasy načepýřené, rovné, smutné oči… něco ve mně začalo žít. Musela jsem se usmát… i jemu se rozšířili zorničky, ale pak se otočil a odešel.
Teprve po půl hodině jsem si uvědomila, že jsem ve třídě nechala telefon! A vrátila jsem se. Avšak, to co jsem spatřila… Na zemi ležel můj neznámý. Propadl skrz skleněný strop vestibulu. Prošla jsem okolo s tísní okolo srdce a došla do třídy. Tam jsem našla sms: Lilou, je pars… A musela jsem se posadit. Ta sms přišla z čísla, o kterém jsem si myslela, že mi nikdy nenapíše! A v tu chvíli jsem si je spojila! Zuřila jsem! Převrátila jsem lavici a běžela na střechu! V té šílené bolesti jsem chtěla skočit taky! Prosila jsem osud o vrácení času! A on mě vyslyšel…

Probudila jsem se v plné třídě, když mi někdo vyhodil batoh! Nicméně, ten mě nezajímal! Vyběhla jsem ven a běžela na střechu. On tam už stál a chtěl skočit… Položila jsem ruku na jeho rameno a on se otočil… naše oči se setkali a svět hrál duhovými barvami…