Prohlídka

Vchod. Vstoupím. U přepážky: „Prosím jeden dospělý.“ Platím. Už si to mašíruju s lístkem. Je mi jedno, že můžu jít se skupinou. Trhám se od ní. Zcela automaticky. Nechci průvodce. Nepotřebuju ho. Svazuje mě svým výkladem a nejen tím. Půjdu svou cestou…

Pušky. Dýky. Meče (i samurajské). Pistole. Samopaly. Pancrfausty. Tanky. Střelný prach. Dynamit. Semtex. Yperit. Cyklon B. „Moment, moment, tak i ta chemie má podstatnou roli v životě?“ Tuto otázku by mi snad zodpověděl průvodce. A nebo možná taky ne. Opouštím tuto místnost (ano, tohle všechno se skrývalo v první místnosti).

Tak nějak pozvolna mě to táhne ke dveřím, na kterých je napsáno: Pozor, nedotýkejte se exponátů! Nemusím brát za kliku – otevře se samo. Brilianty. Zlato. Stříbro. Platina. Smaragdy. Akvamaríny. A bůhví co ještě. Asi rubíny. „Nebo to jsou české granáty?“ Nedokážu se ubránit pocitu, že na toto by mi průvodce odpověděl. A bolí mě oči. Víte proč? Z toho třpytu. A nebo z toho, že na to nemůžu ani vztáhnout ruku, protože cedulka praví, že se exponátů nemáme dotýkat? To by mě zřejmě bolela ruka. Nebo spíš svrbila. Kde je ten průvodce?

Hmmm, co to tu máme! Bílý, žlutý, hnědý, černý, červený. Takové hezké barevné spektrum. Prý si někteří myslí, že bílý je víc. A nebo možná, že hnědý je víc. „Která barva je tedy lepší, pane průvodce?“ (Doplňující otázka: "Kdesi jsem zaslechla, že víc je ten, který žije spořádaně, pracuje a je slušný. Je to pravda?")

Hle! Už jsem ve čtvrté místnosti. „No to je nádhera!“, pomyslím si. To by se určitě líbilo i Vám. Znáte snad někoho, kdo nemá rád… Ale popořadě. Teď tady totiž nic nevidím. Jen cítím. Třeba vůni vánočky a pečené husy se zelím (červeným i bílým) a karamelu a řízků a čerstvě rozkrojeného pomeranče a zeleninové polévky atd. atd. atd. atd. atd. „Áha, to je promyšlený psychologický tah, aby mě nebolely oči, ale nos! Jak důmyslné!“

A tady! To je k neuvěření. Čtu, co je tu po zdích napsáno. Svoboda. Láska. Mír. Přátelství. Důstojnost. Čest. Spravedlnost. „Myslím, že už jsem to někdy někde slyšela, nebo viděla… Kde to bylo? Nějak mi však utíká význam těch slov…“

Chci jít svou cestou.
ALE asi opravdu potřebuju toho průvodce. Neviděli jste ho čirou náhodou?