Bolest na Duši

Bylo, nebylo…
Byla jedna Duše. Spokojeně bydlela ve svém příbytku u srdíčka v těle mladé slečny s velkým snem.
Byla ráda, že může bydlet zrovna u takovéto dívky, protože tato dívenka se o svoji Duši pěkně starala, nenadávala ji a nikdy na ni nezapomínala. Dívce k tomu také napomáhala její rodina: roztomilý bratříček se zájmem starat se o mladší sestřičku, schopný otec zasáhnout kdykoli to bude třeba a hodná maminka, která s láskou dělala vše pro své děti a manžela. Tak láskyplné okolí slečně umožňovalo být šťastnou. A když byla šťastná tato dívka, mohla být spokojená i Duše v jejím těle.

Jednou se takhle kolem domečku malé Dušičky procházel Smutek. Duše se ho polekala, protože nikdy nepoznala někoho jiného, než byla Radost, Naděje, Štěstí nebo Láska. Vyděsila se ještě více, když ke Smutku přiběhla Bolest a začali si mezi sebou povídat o Pláči. Duše se k nim ostražitě přiblížila s cílem zjistit, co se děje.
„Dobrý den, pane a dámo,“ začala opatrně, „mohla bych se Vás jen zeptat, co se děje?“
Pán a dáma se na ni nechápavě podívali, aby zjistili, kdo je to vlastně vyrušil z jejich debaty.
„Vy budete asi Duše, že je to tak?“ zeptala se Bolest.
„Ano, jsem. Mohli byste mi prosím sdělit, co se tu…“ větu nedopověděla. Když Smutek s Bolestí pochopili, na co se ptá, podívali se Duši poprvé zpříma do očí. V tu chvíli Duši zachvátil smutek a bolest. Chtělo se jí plakat, ale nemohla. Pláč byl někde jinde. Zrovna ho totiž potřebovala mladá dívenka, u které Duše bydlela spolu se Smutkem, Bolestí, Pláčem a ostatními.
Duše chtěla od Smutku a Bolesti utéct, ale nevěděla kam. Kamkoli se hnula, pohnul se za ní jak Smutek, tak Bolest. Pronásledovali ji na každém kroku, na každé místo, kam Duše usedla, usedli i oni.
Když už si Duše myslela, že není úniku, přispěchala k ní Naděje, které zavolala pro Sílu, aby Duši dali nový život. Naději pocítila i dívenka, která se hrbila ve svém pokojíčku. Vedle ní seděl její bratříček, který to celé prožíval s ní. Plakat přestali oba dva a objali se. Na řadu přišla Láska, které je spojila na dlouhou dobu.

Domácnost utichla, chlapec se pustil své sestry. Jejich otec odešel pracovat a maminka přiběhla do dětského pokojíčku svých ratolestí. Podala jim kapesníčky, aby si utřely své obličejíčky od slz a nudlí z nosu.
Když matka otřela z tváře poslední kapku, odešel Pláč i Smutek, ale Bolest zůstala. Ta už se nezhojí. Navždy budou mít obě děti Bolest na Duši… Ale i přes ni se k Duši občas protlačí Radost, Štěstí nebo Láska, když přijdou za Duší na návštěvu.
Bohužel umírá Naděje. Dívka ani její bratr nedoufají, že Bolest někdy z jejich Duší odejde, proto u nich nemá Naděje své místo. Ale pokud bude dívka doufat a přát si, aby se ze zlého snu probudila a mohla tak Bolest z Duše odejít, Naděje přežije. Neumře, pokud dívka bude věřit. A Víra v ní prozatím ještě žije…