Kapky vody

Polilo mě horko...Nebylo to horko, které by mi vadilo...Přivítala jsem ho...Pomohlo mi..Tohle teplo, které se vsakovalo do mého těla bylo jako příval energie, který jsem nutně, ale opravdu nutně potřebovala. Kapičky vody stékaly po mém těle a kutálely se dál po stěnách sprchy. Jenže se zastavením tekoucí vody se vrátil můj hněv a smutek. Chtěla bych být zase malá, rozbrečet se a utíkat k mamce do postele, tam se pořádně zachumlat a poslouchat mamku , jak říká, že všechno bude zase dobrý. Jenže já nemám ke komu utíkat..Ona tu najednou neni. Zmizela. Odešla..Jak mohla..? Kam mám teď s brekem utíkat? Co mám sakra dělat? Už nejsem ta malá holčička. Všichni si myslí, že jsem silná, že nepotřebuju útěchu.."Ona to zvládne, postarejte se o jejího mladšího brášku"....nebo taky "Očekávala to už dlouho, má to lehčí.."...Ale sakra nic není lehčí!....Co si ostatní myslí? Já nejsem dospělá a nechci být..Potřebuju pomoc...Potřebuju mámu, která by mě obejmela a řekla "Já ti pomůžu, neboj se holčičko.."
Je tak hrozné , ztratit někoho, koho milujete víc než vlastní život. Ráno se probudíme s pocitem , že je vše v pořádku...A usínáme s pocitem hrůzy a strachu..Strachu z toho , co nás čeká dál..Bohužel voda neodplaví minulost, přítomnost ani budouctnost. Minulost zůstane minulostí a já už jí nezměním. Přítomnost je zlá a krutá a ani kapičky vody mi nepomůžou zapomenout. Stačí jen doufat, že budoucnost bude lepší, i když rána na duši se nikdy nezahojí. Bude tam pořád..Zmenší se a bude to jen malá jizvička. Ale ta jizvička mi zůstane do konce života. Nezmizí, ani když se o to budu sebevíc snažit. A vlastně nechci aby mizela..Protože já nezapomenu......