Zítra ráno v pět …

Konečně jsem se probral, ale cítím se dezorientovaný, mám sucho v ústech a je mi neskutečně zle od žaludku. Tak zle jsem se ještě necítil. Nevím kde jsem a proč tady jsem. Je mi chladno. Ne to je slabý výraz mrznu. Stojím opřený o něco drsného, asi strom protože cítím jeho hrubou kůru a nic nevidím, protože přes oči mám pásku, jen vítr mě bodá do tváře. Snažím se zachytit nějaké zvuky, ale je naprosté ticho, takové to zlověstné ticho co by se dalo krájet, kdyby bylo čím. Není slyšet ani ptáčka zpěváčka, ani lidský, či jiný hlásek. Ticho, až mi mráz leze po zádech. Mám strach
Ruce mám spoutané za zády a cítím jak se mi provaz zařezává do mých rozedřených zápěstí. Nemohu ovlivnit co se děje a tahle moje nemohoucnost mě dostává, jsem rád sám pánem svého času, svých myšlenek a svých činů. Ne, nejsem dokonalý a je mi jasné, že za každý čin který spáchám se musím zodpovídat, musí nést odpovědnost, ale stejně mám rád možnost volby. Možnost volby, kdy je jen a jen na mě jak se rozhodnu v danou chvíli. Nechci být jen hříčkou osudu, hračkou v rukách jiných lidí. A když už nemohu být aktivním hráčem v této frašce jménem Život, aspoň chci vědět co se se mnou děje. Pokouším se napnout zápěstí, bolí to ale provaz jsem nepřetrhl, jen trošičku povolil. Možná se mi podaří získat aspoň tolik prostoru, abych svou ruku ze smyček vysvobodil. Systematicky napínám a povoluji svaly a s každým tímto krokem získám další milimetr k možné svobodě. A tak to znovu a znovu opakuji a modlím se, aby někdo moje snažení nezhatil. Nezdá se ale, že by zde někdo byl a tak mohu nerušeně pokračovat s touto sisyfovskou dřinou.
Cítím svoji krev, která prýští z mých rozedřených zápěstí a stéká na mé zatínající se pěsti. Provaz se stává kluzkým a já se poprvé pokouším vysvobodit ruku. Marně. Ještě není dost uvolněná. A tak pokračuji znova a znova, ale můj klid je pryč. Nevím kolik mám času a nervozita si vybírá svou daň. Začínám chvátat a znovu se pokouším vysvobodit ruku a opět nic. Vztek střídá zoufalství, „Sakra!“ zakleji a znovu vší silou zatínám svaly. Provaz zase trochu povolil, teď o něco víc než obvykle a já konečně vyprostil ruku z první smyčky. A vzápětí z další. Cítím jak mi srdce vzrušením buší. Ruce mám volné, ale nechávám je za zády a zaposlouchávám jsem se do toho ticha kolem.“Jak to, že je sakra takové ticho?“, říkám si a pomale spouštím ruce podél těla. Konečně mohu vstát zpříma a zaujmout pohodlnější polohu. Mnu si poraněná zápěstí. Strhnu si pásku z očí a prudké ranní slunce těsně nad obzorem mě oslní. Slunce se marně snaží rozpustit ranní opar, jež se vznáší nad loukou na jejímž okraji stojím. Skoro nic nevidím, snažím se trošku si zaclonit oči, ale není to lepší. Oči si pomale zvykají, příliš pomale, ale přesto vnímám že nejsem sám. Proti mně zahlednu lidskou siluetu, vnímám jí velmi nezřetelně. Přestože nestojí daleko trvá mi pár vteřin než rozpoznávám ženu. Mladou ženu, nehnutě stojící s paží ukazující na mě. Ne to neukazuje. Míří na mě zbraní a sleduje každý můj pohyb přes mušku hledí.
Najednou zaznamenám pohyb. Je skoro neznatelný. Pohyb jejího ukazováčku na kohoutku zbraně a já vidím výstřel. Výstřel a cítím prudký úder do prsou jež mi vyráží dech. Skláním svůj pohled a vidím malý temný otvor v hrudi, kterým ze mě vytéká krev a uniká život. Zvedám pohled a ONA stojí až u mě. Snažím se jí zachytit, ale uhne a Mě se podlamují kolena. Klesám na ně do trávy. Už i má ústa jsou plná krve a tak moje „Proč?“zní jako zachrčení a ztrácí se v té životadárné horké tekutině.
Sklání se ke mně a do ucha mi šeptá „Proto!“ a sleduje v mých očích údiv, který její slova, vlastně slovo vyvolalo. Napřímí se, zvedne nohu, opře mi jí o prsa a kopne. Nemám sil vzdorovat, jsem zesláblý unikem krve a tak padám naznak a moje myšlenky se ztrácejí v mlze. Už ani nevnímám jak dopadám do trávy. Prostě jen umírám. Umírám a vlastně ani nevím proč, snad pro rozmar jedné ženy, kterou jsem vlastně ani neznal.