Rytíř nemá prázdniny

Los Angeles vstává do nádherného červnového rána roku 1997. V korunách stromů, rostoucích v areálu nadace FLAG, prozpěvují ptáci. Jejich neodbytný koncert probouzí i Michaela Knighta. Nezlobil se, že musel vstát dříve. Věděl totiž, že dnešního dne mu začíná zasloužená dovolená. Převlékl se a sešel do přízemí ranče. Otevřel dveře vedoucí do ústředí nadace. Tam už na něj čekala Bonie, která právě něco dokončovala na KITTovi.
„Vidím Michaele, že jsi dnes nemohl dospat,“ obrátila se na něj.
„Máš pravdu Bonie, už se moc těším. Ale i ty jsi pilná jako včelka. Copak nového jsi pro KITTa připravila?“ odpověděl jí Michael.
„No, kromě mnoha drobných aktualizací a vylepšení má KITT nyní jednu novou funkci. Jedná se o povel Hluboký spánek. Když tato slova použiješ v jeho blízkosti, stane se z něj úplně obyčejné auto. Hlavní počítač se uvede do stavu spánku a zůstanou funkční pouze senzory analyzující hlas. To proto, abys mohl KITTa opět uvést do původního stavu. A to příkazem Vzbuď se, KITTe.“
„A k čemu ta nová funkce slouží?“ zeptal se Michael.
„Myslela jsem si, že by mohla být potřebná, pokud by ses dostal do situace, kde by hrozilo, že KITTa ovládne nepovolaná osoba. A navíc v momentě, kdy příkaz použiješ, odešle se zpráva do ústředí nadace. KITTa tímto příkazem vlastně deaktivuješ a jen ty a já víme, jak ho pak uvést do původního stavu,“ vysvětlila mu Bonie.
„No, snad tu funkci nebudu o dovolené potřebovat,“ zasmál se Michael a nastoupil do KITTa.

Když opustili areál nadace, zeptal se Michaela KITT: „Michale, co je to spánek? Ten stav je pro mne neznámý a trochu mne děsí.“
Michael odpověděl: „My lidé potřebujeme spánek, abychom zregenerovali své síly. Je to vlastně stav, ve kterém si téměř nic nepamatujeme. Jen někdy si vybavujeme obrazy, které v průběhu spánku vytváří náš mozek. Těm obrazům se říká sny.“
„A myslíš, že i já můžu mít sny?“ ptal se dál KITT.
„To nevím. Jsi jiný než lidé. I když jsi samostatně myslící a velmi inteligentní, tak opravdu nevím, jaký na tebe bude mít stav spánku vliv,“ odpověděl Michael.
„Někdy to budeme muset zkusit,“ navrhl KITT.
„Ale ne během mé dovolené! Chci si s tebou povídat, kamaráde,“ zasmál se Michael.,

Fernando Bonazo, emigrant z Mexika, nastoupil do dodávky, kterou před časem ukradl a vyměnil na ní registrační značku. Projel několik ulic a pak zastavil před značně ošumělým činžovním domem. Před vchodem na něj čekal Andrew Statler, jeho přítel. I on byl taková „ztracená existence“. Vyrůstal bez otce, od patnácti let na ulici, živil se drobnými i většími krádežemi. O několik bloků dál se na parkovišti setkají Robert Sanders a Jack Wieler. Robert Sanders patřil také mezi pěkné darebáky. Prodával drogy a falšoval průkazy. To Jack Wieler se do této partičky dostal tak trochu omylem Příroda mu příliš inteligence nenadělila a tak, když mu Robert díky svým kontaktům pomohl z průšvihu, přidal se k němu. Oba nastoupili do ukradeného staršího modelu BMW. Dodávka i BMW dojeli téměř současně do areálu bývalé továrny. Tam všichni čtyři muži vystoupili a evidentně na někoho čekali. Když už se Fernando po několikáté nervózně podíval na hodinky, otevřely se boční dveře u bývalé kancelářské budovy a z nich vyšel další muž, vůdce celého gangu, Alex Tiberg. Byl vysoký, svalnatý se světlými vlasy střiženými na ježka. Jeho kůži zdobilo několik výrazných tetování.
„Čekáte dlouho?“ obrátil se ke svým kumpánům.
„No, pár minut už to bude,“ odvětil mu Fernando a pokračoval: „Je všechno OK?“
„Jo. A mám potvrzený, že ten převoz drog bude dneska v deset hodin dopoledne,“ řekl Alex. Andrew mu na to povídá: „Aha, tak proto jsi nás takhle narychlo svolal.“
Alex mu povídá: „ To je jasný. Ty drogy musíme dostat zpátky. Je toho prej pěkná hromádka, proto jsem chtěl tu dodávku. Poldové to budou totiž taky převážet v dodávce. My je přepadneme a to tak, že bavorák je předjede a pak je zablokuje. Dodávka přijede zezadu, všichni vyskáčeme ven a přinutíme je nám to zboží dát. Ve skladu jsou bouchačky. Tak si každý nějakou vezměte, ať na ně nejdeme s holýma rukama“
„Skvělý plán, šéfe,“ pochválil ho Jack. „ Máš naprostou pravdu, za ty drogy pak na ulici dostaneme pěkný balík. Škoda, aby shořely v peci,“ dodal ještě. Alex odemknul sklad a všichni přítomní se ozbrojili.

Tou dobou už čekal Joseph Daley, komisař z protidrogového oddělení, na svého partnera, který ho měl doprovázet při převozu zabavených drog do spalovny. Po chvíli se ozvalo klepání na dveře jeho kanceláře.
„Vstupte!“ pozval komisař příchozího. Když však do místnosti vstoupil mladý seržant Tom Suliven, komisař neskrýval své překvapení. „ To jsi ty, Tome? Myslel jsem, že se mnou pojede Peter Lidberger. Ten se mnou přece vždycky jezdí na tyto akce.“
Tom mu odpověděl: „Ano, máte pravdu komisaři. Ale Peter před chvílí volal. Skolila ho nějaká chřipka, leží v horečce doma.“
„Aha. Když je to takhle, tak to se nedá nic dělat. Jsi nováček, musíš okusit všechno. Neboj se. Všechno ti vysvětlím a ukážu. Jsem sice takový bručoun, ale nekoušu…“ smál se Joseph. Oba muži vešli do garáže, kde již byla připravena bílá dodávka, plná zabavených drog. Joseph začal svému novému partnerovi vysvětlovat, jak bude celá akce probíhat. Když oba nastoupili, ukázal Joseph Tomovi nenápadné tlačítko, ukryté pod palubní deskou.
„To je automatický sebedestrukční systém. V případě nouze stiskneš toto tlačítko a celé auto i s nákladem vyletí za dvacet vteřin do vzduchu. Pamatuj si to! Pokud to tlačítko použiješ, máš jen dvacet vteřin na to se klidit co nejdál od auta. Jinak budeš na cucky!“ zdůraznil Joseph. „Už jsi ho někdy musel použít?“ ptal se Tom.
„Zatím ne. A doufám, že ho ani nikdy potřebovat nebudu,“ odpověděl Joseph.

Hodiny na blízké kostelní věži právě odbíjely desátou, když dodávka opouštěla garáž a mířila směrem ke spalovně. Dodržovali přesný plán. Nejeli po dálnici, ale po menší silnici, kde nebyl téměř žádný provoz. Právě minuli ceduli označující hranici Los Angeles, když je předjel černý vůz BMW. Pár stovek metrů jel před nimi, pak však začal náhle brzdit. Joseph reflexivně brzdil také. V žádném případě nestál o nějakou nehodu. Bavorák tento manévr několikrát zopakoval a pak zastavil úplně. Joseph zastavil také.
„Co to je za blbce?“ ulevil si a vystoupil z dodávky. Mezitím je dojela jiná dodávka, která taky zastavila. Z bavoráku a z dodávky vyskočila čtveřice mužů a mířili na Josepha svými zbraněmi.
„Dejte nám klíčky od vozu!“ poručil Fernando.
„Chceme to zboží, co vezete. Když budete rozumní, tak se vám nic nestane,“ pokračoval.
Ale komisař Daley nebyl z těch, kdo s grázly vyjednávají. Sáhl rychlým, naučeným pohybem pro svou zbraň. Gangsteři to však postřehli a zasypali ho sprškou střel. Zraněný komisař padl k zemi. Tom to všechno sledoval z dodávky a připadal si jako v nějakém špatném filmu. Ale i v něm se probudil duch policajta. Odepnul svůj pásek se zbraní, vytáhl z kapsy velký bílý kapesník a začal jím mávat nad hlavou. V druhé ruce držel opasek se zbraní, aby zločinci viděli, že není ozbrojen.
„Vzdávám se, nestřílejte prosím!“ křičel z dodávky. „Udělám, co chcete. Teď pomalu vystoupím a dám vám klíčky,“ zavolal ještě a pomalu začal vystupovat. Mezitím však nepozorovaně kolenem stiskl tlačítko automatické destrukce. Opustil dodávku a zvolna směřoval od auta. V duchu počítal plynoucí vteřiny. Osmnáct…, devatenáct…, dvacet. Vtom se ozvala ohromná exploze a policejní dodávka se proměnila v ohnivou kouli. Drogy byly zničeny.
„Ty jeden malej hajzle!“ obořil se na něho Fernando a pokračoval: „Měli bychom tě tady na místě zastřelit, jako tvýho kámoše! Ale živej nám možná posloužíš líp. Když jsme o zboží přišli, tak za tebe získáme aspoň prachy!“
Poručil ostatním, aby ho svázali a naložili do dodávky. Pak se vrátili do areálu továrny. Tam už netrpělivě čekal Alex.
„Tak co, máte zboží?“ ptal se.
„Ne. Poldové měli v autě destrukční zařízení. Jednoho jsme asi oddělali, ale tady ten druhej to odpálil. Drogy jsou v čudu. Ale můžeme za toho mladýho požadovat výkupný,“ vylíčil situaci Fernando.
„Do háje se všema poldama, sakra!“ zaklel Alex. „Ale s tím výkupným to zkusíme,“ rozhodl.

Joseph Daley měl při své smůle veliké štěstí. Oblékl si dnes neprůstřelnou vestu, takže utrpěl pouze průstřel lýtka. Po chvilkovém bezvědomí si byl schopen přivolat pomoc. Když po nutném ošetření opustil nemocnici, mířil ihned na základnu. Tam už bylo hotové pozdvižení. Právě totiž obdrželi výzvu únosců. Výměnou za Toma požadovali milion dolarů v použitých bankovkách. Dále chtěli, aby peníze předal někdo mimo policii.
„Komisaři! Jsem rád, že jste v pořádku,“ oslovil ho jeho nadřízený, plukovník Nelson.
„Měl jsem naštěstí vestu, tak to odneslo jen moje lýtko. Bude tam o jednu malou jizvu víc. Už víte, kdo ty peníze předá?“ zeptal se ho komisař.
„Mám jeden tip. Zavolám svému dlouholetému příteli, Devonu Milesovi. Zastupuje Nadaci pro zákon a vládu, známou pod zkratkou FLAG. Už nám několikrát dost pomohli se závažnými případy. Mají na to svého člověka. Ten to určitě vyřeší,“ vysvětlil plukovník.
„Dobrá, tak mu zavolejte. Snad nám pomohou i tentokrát,“ navrhl komisař.

Za několik minut zvonil v kanceláři Devona Milese telefon. Devon hovor přijal a dozvěděl se od plukovníka Nelsona, co se právě přihodilo.
„Taková nehoráznost! Milion dolarů výkupného! Zkusím s tím něco udělat. Náš člověk má sice právě dovolenou, ale odvolám ho,“ povídá Devon do telefonu plukovníku Nelsonovi. „Budu Vám nesmírně zavázán. Vím, že jste nám už několikrát pomohli a věřím, že i tentokrát to vyjde. Toho uneseného mladého policisty by byla škoda. Pracuje u nás sice jen půl roku, ale je velmi svědomitý a šikovný,“ přesvědčoval Devona plukovník Nelson.
„Dobrá, plukovníku. Udělám, co budu moci. Určitě se Vám ozvu. Vy mezitím obstarejte ty peníze. Já se postarám o zbytek. Na shledanou!“ rozloučil se Devon, vyslechl plukovníkův pozdrav a zavěsil.
Michael se nacházel už několik desítek kilometrů za Los Angeles a mířil na sever. „Chtěl bych se podívat do San Franciska, KITTe,“ povídá.
„Souhlasím s tebou Michaele. Projeli jsme už mnoho měst, ale San Francisko na mém seznamu chybí. Pustím ti jednu píseň, ať nám cesta lépe ubíhá,“ navrhnul KITT.
„To jsem zvědavý, jakou skladbu vybereš,“ povídá Michael.
Začala hrát hudba a Michael se rozesmál: „ San Francisko! No to je klasika, zlatá šedesátá léta!“ a začal si zpívat spolu se zpěvákem. Když píseň dozněla, zeptal se: “Kdo to vlastně nazpíval? Roy Orbison?“
„Ne, Michaele. Byl to Scott McKenzee. Ale nebyl jsi daleko od pravdy. Roy Orbison nazpíval taky jednu moc pěknou písničku. Jmenuje se Califonia blues. Ta tě asi spletla,“ odpověděl mu KITT.
„Tak si ji můžeme pustit jako další, pokud ji máš v archivu,“ navrhnul Michael.
„V mé databázi sice tato píseň figuruje, ale nepustím ji. Právě ti totiž volá Devon,“ řekl mu na to KITT. Michael přijal hovor od Devona se značnou dávkou nevole.
„Co chceš, Devone? Víš, že mám dovolenou…“
Devon mu ale povídá: „Je mi to líto, Michaele. Svou dovolenou budeš muset přerušit a vrátit se do ústředí nadace. Stal se dost závažný zločin. Byl zajat mladý policista z protidrogového oddělení a únosci požadují výkupné. Ty bys ho mohl osvobodit při předávání peněz.“
„To snad nemyslíš vážně, Devone. Moje dovolená sotva začala a už ji mám přerušit?“ rozčiloval se Michael.
„Je mi to líto. Ale slibuji, že jakmile tento případ vyřešíš, můžeš si udělat dovolenou dvojnásobně dlouhou. A nezapomeň, že nejsi jen zaměstnanec Nadace. Máš i jisté poslání,“ přesvědčoval ho Devon.
„Já vím. Jedu zpátky co nejrychleji to půjde. Nashle, Devone!“
„Na viděnou v nadaci, Miku,“ rozloučil se Devon a hovor byl ukončen.

„Takže KITTe, vracíme se do L. A.!“ řekl s nechutí Michael, na nejbližším parkovišti se otočil a vydal se na zpáteční cestu. Do sídla nadace dorazil asi za půl hodiny a ihned zamířil za Devonem. „Tak jsem tady. Tu dovolenou mi dlužíš, Devone,“ připomenul mu. Devon mu odvětil: „Jistě Michaele. Děkuji ti, že jsi přijel tak rychle.“
„Pomůžu při předání peněz, počítejte se mnou. Pokusím se však zachránit jak oběť, tak i peníze. Tohle těm grázlům nesmí jen tak projít,“ rozčiloval se Michael.
„Miku, věděl jsem, že tě tento případ nenechá chladným.“
„To tedy ne! Z našich policejních záznamů vím, že téměř všichni již měli nějakou potyčku se zákonem. A Alexe Tiberga znám dokonce osobně. Díky jednomu mému zásahu si odpykal pět let za překupnictví drog. Určitě mně pozná, takoví lidé nezapomínají…“
Devon se na chvíli zamyslel a pak navrhnul: „A co když ti zařídím maskování. Tak dokonalé, že by tě nepoznala ani vlastní máma.“
Michael odpověděl: „V takovém případě do toho jdu. Kdy a kde se mají ty peníze předat?“
„Zítra v 9:00, v areálu bývalé továrny na plasty. Společnost před rokem zkrachovala a z továrny je teď taková mrtvá zóna na předměstí LA.“
„Asi vím, kterou oblast myslíš,“ potvrdil Michael. „Těm místům se slušní lidé vyhýbají velkým obloukem,“ řekl ještě, rozloučil se s Devonem a zajel si na oběd. Devon mezitím začal shánět převlek.

Druhého dne ráno se Michael s Devonem měli setkat v garáži nadace. KITT byl již připravený a Bonie ve vedlejší místnosti dokončovala Michaelovu proměnu. Nasadila mu paruku z rovných, blonďatých vlasů a nalepila mu falešný knírek. Když Michael vešel do garáže, prohlásil na jeho účet Devon: „No ty máš teda ránu, Miku! Kdybych o tom převleku nevěděl, tak bych tě doopravdy asi nepoznal.“
Michael nervózně odvětil: „Nech toho, jo? Ani mně to není moc příjemné, ta paruka strašně svědí…“
Do debaty se vložil KITT: „Tvá podoba, Michaele, je nyní téměř shodná s jedním sňatkovým podvodníkem, který figuruje v naší databázi.“
Michael se rozesmál: „Tak to se ti povedlo, KITTe! Sňatkový podvodník! To je ideální člověk pro předání peněz únoscům, cha, cha, cha…“
Devon musel celou situaci zklidnit slovy: „Konec žertů, vážení. Čas letí! Peníze jsou v kufru, tak se Miku drž a buď opatrný.“
„Hodně štěstí, Michaele!“ přála mu i Bonie.
„Díky. Určitě všechno dobře dopadne a já budu moci opět odjet na tu svou přerušenou dovolenou,“ odpověděl Michael, nastartoval a odjel.

Do areálu továrny dorazil v momentě, kdy jeho hodinky ukazovaly čas 8:57. Přesně v 9:00 se otevřely vrata bývalého skladu a Michael vjel dovnitř. Vystoupil a vytáhl z auta kufr s penězi. Pak se otevřely jedny z dveří a vyšli tři muži. Dva z nich byli pro Michaela neznámí, ale Alexe Tiberga poznal okamžitě, podle jeho výrazného tetování.
„Máš prachy?“ zeptal se Alex. Michael udělal dva kroky směrem k Alexovi a na chvíli otevřel kufr, aby Alex uviděl peníze.
„Kde je ten unesený policista? Chci ho vidět! Jinak nic nedostanete,“ řekl Michael.
„Johne, přiveď ho,“ přikázal Alex do vysílačky. Z druhých dveří vyšel ještě jeden muž a vedl spoutaného Toma Sulivena. „Propusť ho, Johne,“ řekl Alex a pak se obrátil k Michaelovi: „Tak, teď chci ty prachy!“
Michael se pomalu přibližoval s kufrem k Alexovi. Pak však náhle udeřil Alexe kufrem do hlavy, hodil jej Tomovi a vykřikl na něj: „Tome, rychle utíkej pryč!“ Policista opravdu utekl a Michael se začal s ostatními zločinci prát. Celkem dlouho jejich přesile vzdoroval, pak ale zachytil hlavou o jakousi skobu a spadla mu paruka. Alex, který se mezitím probral, ho proto okamžitě poznal. Vykřikl: „To je Michael Knight! Už jednou mně dostal do basy! Zlikvidujte ho, než přivolá to svoje super-auto!“ Michael se totiž právě chystal zavolat KITTa na pomoc. Teď však viděl, že je prozrazen a proto jen zavolal: „KITTe! Hluboký spánek!“
KITT vyslal nouzový signál do ústředí nadace a pak se deaktivoval. Bylo z něj jen obyčejné auto. V další vteřině přiskočil k Michaelovi Fernando Bonazo a píchl mu do nohy dávku drogy. Michael se svezl bezvládný k zemi.

Tom Suliven mezitím dorazil na služebnu. Plukovník Nelson ho radostně uvítal.
„Výborně, seržante! Jste živý a zdravý a dokonce máte i peníze. Ten člověk z nadace musí být velmi schopný.“
Tom mu odvětil: „Ano. Dlužím mu svůj dík. Ale můj instinkt mi říká, že něco není v pořádku. Co Joseph? Jak je na tom?“
„Má jen o jednu malou jizvu na noze víc. Měl na sobě neprůstřelnou vestu. Ta mu nejspíš zachránila život. Aspoň takhle mi to líčil on,“ osvětlil situaci plukovník. Toma tato informace částečně uklidnila. Mezitím zazvonil v plukovníkově kanceláři telefon. Volal Devon Miles a informoval ho, že je Michael zajat. Když plukovník tuto informaci předal Tomovi, ten jen řekl: „Ó, to je mi líto. Ale podle toho, jak se při mém osvobozování choval, je to určitě profesionál. Ten už si jistě nějak poradí.“ Pak se Tom a plukovník Nelson rozloučili. V ústředí nadace však měli o Michaela oprávněný strach. V tak zapeklité situaci a bez KITTovi pomoci se Michael zatím neocitl. Bonie napadlo, že by mohla napsat článek do místních novin. Spoléhala totiž na pozornost a pomoc místních obyvatel. Domluvila se v redakci, že ten článek otisknou už v pondělním vydání.

Ve skladu bývalé továrny na plasty byl Michael probuzen sprchou studené vody. Zjistil, že sedí připoutaný k jakési železné konstrukci, od které vedly elektrické kabely. Stál před ním Alex Tiberg a hned na něj spustil: „Ty hajzle policajtskej! Těch pět let v kriminále ti jen tak nedaruju!“ Stiskl vypínač a Michaelovým tělem projel elektrický proud. Zaúpěl bolestí. Alex proud vypnul a pokračoval: „A co jsi udělal s tím svým autem? Sice normálně nastartuje a jede. Já ale vím, že v něm je namontovaný super počítač, který to auto může ovládat.“
Michael s úšklebkem odpověděl: „Deaktivoval jsem ho. Abyste se ho nemohli zmocnit a ovládnout ho.“
Alex zkusil vyjednávat: „Hele, kámo. To, že jsem byl kvůli tobě v lapáku, ti odpustím. I to, že jsi dva mé chlapy poslal do špitálu se zlámanýma hnátama. Ale to auto zase aktivuješ, jasný?“
„Nikdy, ty bastarde!“ odvětil Michael, čímž si vykoledoval další elektrický šok následovaný dávkou drog. Na mučení byl Michael zvyklý. Opět mu připomnělo trýznění vietnamské války. Tam to tehdy bylo mnohem horší. Měl však obavy z toho, aby jeho psychika nebyla zlomena závislostí na drogách, které mu Alex píchal. Jeho trápení pokračovalo několik dalších dlouhých dnů. Jediným členem gangu, který se k němu choval celkem slušně, byl Jack Wieler. Dostal totiž za úkol nosit Michaelovi jídlo. Z těch pár vět, co spolu vždycky prohodili, Michael pochopil, že Jack není zlý člověk a do této partičky tak nějak nepatří.

Schöderberg je malé městečko, ležící v malebném údolí rakouských Alp. V tomto městě se narodila a vyrostla Nicol Eilengerová. Nyní je jí dvacet jedna let a před časem získala značnou sumu peněz výhrou v jedné vědomostní soutěži. Rozhodla se proto, že si splní svůj sen a stráví dovolenou na plážích u Los Angeles. Aby se mohla dostat do cíle své cesty, zavezl ji její mladší bratr do Vídně na letiště. Pak strávila dlouhých devět hodin v letadle do Washingtonu, tam čekala další tři hodiny na let do Los Angeles. Ten trval dalších šest hodin. Její letadlo dosedlo na ranvej letiště v pět hodin odpoledne místního času. Po odbavení a vyzvednutí svých kufrů nasedla do jednoho z taxíků. Ten ji podle jejího přání dopravil do hotelu Ocean Sun, kde měla strávit deset báječných dnů plných odpočinku. Ubytovala se v pokoji s výhledem na moře a dala si v místní restauraci výbornou večeři. Pak ji přemohla únava z dlouhé cesty, během které toho příliš nenaspala, tak ulehla a téměř okamžitě usnula.
Alexu Tibergovi už docházela trpělivost a viděl i na zbylých členech party, že by už všichni byli radši někde schovaní. Alex totiž svým kumpánům sdělil, s kým mají tu čest a tak na něj naléhali, aby se Michaela raději zbavil. Proto si Alex toho rána zavolal Fernanda a Jacka, aby byli svědky jeho posledního pokusu Michaela zlomit. Michael byl opět polit ledovou vodou.
Alex mu nabídl: „Tak podívej, ty nádhero! Máš poslední šanci. Aktivuj to svoje povedený autíčko a přidej se k nám. Odlož to svoje rytířství, vždyť s námi toho dokážeš taky spoustu.“
Michael mu rozhodně řekl: „Nikdy! Nebudu se s vámi bratříčkovat, ani za nic na světě! I kdybyste mně tisíckrát nutili a mučili. To radši zemřu!“
Alex zhnuseně vykřikl: „Tak teda chcípni, ty zbabělá kryso!“ a znovu uštědřil Michaelovi elektrický šok. Michael bolestí omdlel. Alex mu píchl další dávku drogy a poručil zbylým mužům: „Jacku! Máš na starosti to auto. Odkliď ho na bezpečný místo, kde ho poldové nebudou hledat. Ty, Fernando, se Michaela zbavíš. Musí to vypadat jako nešťastná nehoda.“
Fernando mu odpověděl: „Jasně, šéfe. Utopím ho jako tu zbabělou krysu! Tak jsi ho nazval, ne?“
„Dobrý nápad, Fernando. Je pod drogami, tak nebude plavat a utopí se. A ta droga se rychle odbourává, takže by ani poldové neměli na nic přijít. Takže plán je jasný. Za dvě hodiny se tady sejdeme a vymyslíme nějaký místo, kde přečkáme to nejhorší,“ navrhl Alex. Pak se všichni rozešli. Fernando naložil Michaela do svého BMV a odvezl ho na jednu odlehlou pláž s osamělým, již nepoužívaným molem. Přivázal ho v moři k jednomu z pilířů a obličej mu překryl šátkem. Věděl, že večerní příliv dokoná jeho dílo zkázy.
Jack Wieler měl na starosti Michaelovo auto. Zamířil ke svému bratranci, Nicku Grantovi, který vlastnil menší půjčovnu aut. Nick nevěřícně zíral na auto, ve kterém Jack přijel. „To je Pontiac! Pontiac TransAm, americká legenda! Jeho majitel ho sice dost upravil, ale je nádherný! Snad si ho neukradl, Jacku?“
„Víš, Nicku… To auto patřilo jednomu mýmu kamarádovi…“ koktal Jack a nešikovně lhal dál: „On mi ho vlastně daroval…“
Nick ho však prohlédl: „Nelži! Vím, s kým se teď kamarádíš. Je to partička pěkných grázlů. To auto si tady nechám. Ale ty bys měl jít na policii a přiznat se. Aby ses nedostal ještě do většího maléru, než teď.“ Jack slíbil, že hned zítra to na policii ohlásí.

Nicol se probudila v hotelovém pokoji. Po snídani se u recepce zeptala, zda nevědí o nějaké dobré a levné půjčovně aut. Recepční ji odkázal na jednu místní půjčovnu, která se nacházela jen pár bloků od hotelu. Nicol mluvila plynně anglicky, tak neměla strach, že nevyřídí vše, co bude potřeba. Vešla do kanceláře půjčovny a pozdravila.
„Dobrý den, slečno. Mohu Vám nějak pomoci?“ zeptal se jí mladík v modro-bílé kombinéze.
„Chtěla bych si půjčit nějaké auto na 10 dnů,“ odpověděla mu.
„Tak to jste na té správné adrese. Pojďte se mnou do garáže, tam si určitě nějaký vůz vyberete.“
Sešli po schodech do podzemní garáže a procházeli mezi řadami aut. Všechno to byly značky, které Nicol znala z Evropy. Ona ale chtěla něco typicky amerického. Už chtěla odejít s nepořízenou, pak ale v rohu zahlédla krásný černý sporťák.
„Támhle to černé auto v rohu se mi líbí. „Co je to za značku?“ zeptala se Nicol.
Mladík s úsměvem odpověděl: „Máte dobrý vkus, slečno. To je Pontiac TransAm, americká legenda. Za padesát babek může být na deset dnů Váš.“
„Padesát babek? Co to je?“
„Padesát dolarů, slečno. Odkud jste? Určitě nejste Američanka…“
„Ne, jsem z Rakouska.“
„Mluvíte perfektně anglicky. Tipoval jsem Vás na Angličanku.“
„Díky. Vystudovala jsem oxfordskou angličtinu, je to asi poznat. A to auto beru.“
„Dobře, vrátíme se nahoru, sepsat smlouvu,“ navrhnul mladík a oba šli zpět do kanceláře.
Asi za deset minut již Nicol třímala v ruce klíček od toho nádherného auta. Otevřela dveře a nasedla. S úžasem si prohlížela interiér vozidla. Ze všech těch tlačítek a displejů se jí točila hlava. I volant připomínal spíše řízení v letadle. Auto mělo automatickou převodovku a elektronický startér. Stiskla jej a auto okamžitě naskočilo. Nicol byla příjemně překvapena, jak je vůz tichý. Zvolila zpětný chod a vycouvala z řady. Pak přesunula páku automatu na jízdu vpřed a pomalu vyjela z garáže. Na ulici jen zlehka přišlápla plyn a v několika vteřinách ukazoval tachometr 70 mil za hodinu. Zpomalila na povolených 45 mil a vymotala se z města na dálnici. Tam zkusila jet na plný plyn. Auto opět neuvěřitelně akcelerovalo. Po pár vteřinách již jela rychlostí přes 140 mil/hod. „To teda mám žihadlo!“ pomyslela si. Pak se na nejbližším odpočívadle otočila a vrátila se do města. Na rohu ulice uviděla prodavače novin a napadlo ji, že by si mohla přečíst nějaký místní plátek. Zastavila u prodavače, stáhla okénko a podala mu pár drobných mincí. Na oplátku dostala jeden výtisk novin.
Mezitím začalo žhnout nemilosrdné kalifornské slunce. Zamířila tedy podle ukazatelů na hlavní pláž. Zaparkovala ve stínu jakési budovy a chtěla vystoupit a jít se vykoupat. Upoutaly ji však palcové titulky novin, které hlásaly: „KNIGHT IS MISSING.“ Mohlo to znamenat, že se hledá rytíř, nebo pan Knight. Vtom si všimla fotografie muže, který stál opřený o nádherný černý sporťák. Nicol si fotku nevěřícně prohlížela. „To je snad to moje auto…“ pomyslela si. Začetla se do článku. Dozvěděla se, že ten muž se jmenuje Michael Knight a je pracovníkem jakési nadace. Odjel řešit případ únosu policisty a nyní je už skoro týden nezvěstný. Nicol si dále přečetla, že v autě je vestavěn zvláštní počítač s prvky umělé inteligence, který je schopen komunikace lidským hlasem. Označení počítače znělo: „Knight Industries Two Thousand,“ ve zkratce KITT. Ve článku bylo také uvedeno, že počítač se nyní nachází ve stavu spánku.
„Do jakého zvláštního auta jsem to nasedla?“ pomyslela si. Byla si téměř jistá, že si půjčila právě to auto, o kterém byla v článku řeč. Přemýšlela, jak by počítač spustila. Znovu si pročítala článek, ale jediné, co ji utkvělo v hlavě, bylo zkrácené označení počítače. Proto zkusila ho vyslovit nahlas.
„KITTe!“ Nic se však nedělo.
„Už z toho slunce blbnu a vykládám si s autem,“ řekla si pro sebe. Pak ale znovu pročítala ten článek a opět se pozastavila u informace, že počítač se nachází ve stavu spánku.
„Když teda spí, tak ho musím vzbudit,“ napadlo ji. Ještě jednou nahlas řekla: „KITTe! KITTe, vzbuď se!“
Vtom se v autě rozsvítily všechny displeje a promluvil jakýsi mužský hlas: „Děkuji Vám, slečno. Právě jste mne znovu aktivovala. Jsem počítač Knight Industries Two Thousand, zkráceně KITT. Nebojte se, neublížím Vám. Jelikož v mé databázi osob nefigurujete, předpokládám, že jste z ciziny. Smím tedy znát Vaše jméno, a odkud jste?“
Nicol užasle odpověděla: „Jsem Nicol Eilengerová, z Rakouska.“
KITT odvětil: „Těší mne, že jsem Vás poznal, slečno Eilengerová.“
Nicol mu navrhla: „Můžeš mi říkat Nicol, KITTe…“
„Děkuji, Nicol. Nyní navrhuji, abychom jeli do ústředí naší nadace,“ řekl KITT.
„Ale kde to je? Jsem tady na dovolené a první den. Takže to tady vůbec neznám,“ namítla Nicol.
„Rád ti ukážu cestu. Sleduj tu zelenou šipku nad volantem. Ukáže ti vždycky, kudy dál,“ vysvětlil jí KITT.
Nicol jen povzdechla: „Tak tedy jedeme…“

Nicol projížděla městem, až se před ní objevilo parkoviště. Na něm stál velký kamion se sklopeným nájezdem do vnitřních prostor vleku. Nicol zabočila na parkoviště a najela po rampě do vleku. Vypnula motor a vystoupila. Poté uviděla ženu kolem 35 let, jak sedí u počítače. Ta žena se k ní otočila a řekla: Vítám Vás na základně Knight Industries. Jmenuji se Bonie Barstow a vidím, že se Vám podařilo aktivovat KITTa.“
KITT prohlásil: „Nicol je velmi šikovná, důvtipná a příjemná společnice.“
„Tak vy jste Nicol?“ ptala se Bonie.
Nicol jí potvrdila: „Nicol Eilengerová, z Rakouska. A vysvětlete KITTovi, že mne přivádí do rozpaků. Nejsem zvyklá, aby mi počítač lichotil.“
Bonie řekla: „Nezlobte se na něj, slečno Eilengerová. On už je KITT takový dobrák.“
Nicol navrhla: „Říkejte mi Nicol, paní Barstow.“
Bonie oponovala: „Ale ty mi budeš říkat Bonie…“ Obě ženy se zasmály a potřásly si rukama.

Bonie pak začala Nicol vysvětlovat situaci: „Hledáme Michaela Knighta, našeho přítele. Nabídl svou pomoc místní policii při předávání výkupného za jednoho z policistů. Ten byl unesen velmi nebezpečným gangem, který chtěl získat zpět drogy určené k likvidaci. Michael toho policistu osvobodil, zachránil i peníze. Byl však sám zajat a KITTa musel deaktivovat. Znovu ho mohl oživit jen určitý příkaz. Ten povel jsme znali jen já a Michael, tak by mne zajímalo, jak jsi na něj přišla.“
Nicol jí vysvětlila: „Četla jsem ten článek. Stálo tam, že počítač je ve stavu spánku. Sice mi to připadalo šílené, povídat si s autem, ale pak jsem to riskla. Přikázala jsem mu, aby se vzbudil. A on se doopravdy vzbudil…“
Bonie s úsměvem řekla: „Ten článek byla naše poslední naděje. Myslela jsem si, že někdo KITTa objeví a pouze nám ho předá. Ale ty jsi ho dokonce i aktivovala. Teď bys nám mohla pomoci s hledáním Michaela. Implantovali jsme mu do kůže v hlavě malou vysílačku. Její signál by měl KITT zachytit v okruhu pěti kilometrů. KITT je také schopen automatické jízdy. Jenže si představ to pozdvižení, kdyby někdo viděl jet auto bez řidiče. To by bylo nápadné. Já ale musím zůstat tady na základně, kvůli informacím, které může každou chvíli poskytnout policie…“
Nicol už začínalo být jasné, co po ní Bonie chce. Místo sladkého lenošení na pláži bude hledat nějakého chlápka, kterého zná jen s fotky a kdo ví, co se jí při tom může stát. Z jejího přemýšlení ji vytrhnul KITT, když řekl: „Neboj se Nicol. Jsem bezpečný a rychlý. Spolu najdeme Michaela do 24 hodin a pak si můžeš užívat svou dovolenou. Michael taky musel přerušit dovolenou kvůli tomuto případu. A navíc se mu budeš líbit. Jsi krásná blondýnka a na takové typy má Michael slabost.“
Nicol nakonec souhlasila: „Dobrá, přemluvili jste mě. Ráda zažiji nějaké dobrodružství. A všechny mé kamarádky puknou závistí, až jim o tom budu vyprávět.“
„Na to se spolehni,“ řekl KITT a vyrazili hledat Michaela.

Nejdříve zamířili do areálu továrny. Dojeli ke skladu, kde byl Michael zajat. KITT zapnul přijímač zachycující vlny z vysílačky. V éteru však bylo ticho. Pomalu objížděli celý areál továrny. Neozvalo se však ani pípnutí.
„Už tady nejsou,“ usoudila Nicol.
„Ano, už to tak vypadá. Budeme muset hledat jinde,“ přitakal KITT.
Pokračovali v projíždění města. Pomalu se blížil večer a Nicol už ztrácela naději, že příslib 24 hodin bude dodržen. Prohledávali i zapadlá místa, když tu náhle se z reproduktoru ozvalo slabé přerušované pípání.
„To je ta vysílačka! Našli jsme ho!“ zaradovala se Nicol.
KITT tu informaci upřesnil: „Signál vychází od pobřeží. Je tady jedna malá, opuštěná pláž. Jedeme tam.“
Směr byl správný, signál stále sílil. Přijeli na pláž a Nicol uviděla na jejím druhém konci molo. Pláž však byla liduprázdná.
„Hledej všude, Nicol. Michael musí být už velmi blízko,“ povzbudil ji KITT. Přibližovala se k molu, stojícímu na vysokých pilířích, mezi kterými se tříštily vlny počínajícího přílivu. Pak Nicol zahlédla postavu, připoutanou k jednomu z pilířů. Rozběhla se a skočila do vln. Doplavala k pilíři a muže osvobodila. Ten měl sice tvář skrytou šátkem, ale když jej Nicol odstranila, poznala, že našla Michaela. Doplavala s ním na břeh a vytáhla jej z vody. Šátkem pak zamávala na KITTa. Ten přijel až k ní a ona Michaela vytáhla na místo spolujezdce. Byl v bezvědomí, ale dýchal a srdce mu tlouklo.
„Co je mu, KITTe?“ zeptala se.
„Má v těle nějakou uspávací drogu. Přijeli jsme včas. Ještě pár minut a utopil by se. Gang se ho chtěl asi zbavit. Ale on už nám to zítra ráno řekne sám. Ty si také odpočiň.“
„Díky, KITTe. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Nicol. Budu hlídat, kdyby se něco dělo.“
Ranní paprsky však jako prvního vzbudily Michaela. Nejprve se polekal, že bude jeho trápení pokračovat. Pak poznal, že sedí v KITTovi. Potichoučku otevřel dveře a šel na čerstvý vzduch, srovnat si myšlenky. Vracely se mu vzpomínky na jeho zajetí v areálu továrny. Slyšel sám sebe, jak říká: „Nikdy! Nebudu se s vámi bratříčkovat, ani za nic na světě! I kdybyste mně tisíckrát nutili a mučili. To radši zemřu!“ Na to následovala odpověď Alexe Tiberga: „Tak teda chcípni, ty zbabělá kryso“ Pak dostal další elektrický šok a dál už si nic nepamatoval.
Až dnes ráno se probudil v KITTovi, vedle cizí, ale velmi krásné dívky. Vrtalo mu hlavou, kdo to může být a rozhodl se, že to zjistí. Otevřel dveře u řidiče a něžně dívku políbil na tvář…

Téhož rána napadlo Alexe Tiberga, že by mohli použít Michaelovo auto k útěku přes hranice do Mexika. Věděl, že to auto je hodně rychlé. Proto si zavolal Jacka Wielera. Když k němu Jack dorazil, zeptal se ho Alex: „Tak kam si uklidil to auto?“
Jack odpověděl: „K mýmu bratrancovi. Má půjčovnu aut. Tam ho poldové hledat nebudou.“
Alex se rozčílil: „Ty jseš fakt úplně tupej! Auto-půjčovna! Tam půjdou policajti prvně…“ a chtěl Jackovi uštědřit pořádnou ránu. Ten však jeho reakci čekal, mrštně se otočil a utíkal pryč. Zastavil se až na místním oddělení policie, kde vše po pravdě vypověděl. Alex mezitím kontaktoval Fernanda. Ten přijel na svém skútru. Alex mu řekl: „Je to v háji. Ten debil Jack dal to auto do půjčovny. Takže ho asi už mají poldové. Musíme co nejrychleji zmizet. Kde máš toho ukradenýho bavoráka? Mohl by se hodit.“
Fernando odpověděl: „Zbavil jsem se ho. Bylo to moc horký zboží. Ale vím o prodejně Porsche na kraji města. Můžeme tam nějaký dobrý fáro šlohnout a ujet za hranice.“
Alex s nápadem souhlasil.

Nicol toho rána probudil něžný polibek na tvář. Otevřela oči a uviděla, jak se nad ní sklání Michael.
„Dobré ráno, krásná neznámá,“ oslovil ji.
„Dobré ráno, Michaele. Jak je ti?“
„Trochu mě sice pobolívá hlava, ale to přejde. Smím znát tvé jméno?“ zeptal se Michael.
„Jsem Nicol Eilengerová a pocházím z Rakouska. Můžeš si říkat jen Nicol, jestli chceš,“ odpověděla mu Nicol.
„A co hledá Středoevropanka ze země pod Alpami tady, v horké Kalifornii?“ ptal se dál Michael.
„Původně dovolenou a odpočinek. Ale mé plány se musely velmi změnit, když jsem nasedla do tohoto monstra,“ řekla Nicol a ukázala na KITTa.
Ten si to nenechal líbit a řekl: „Tak já jsem monstrum, no to je dobré. To, že jsem Michaela našel já, nic neznamená, že?“
„Promiň KITTe, já jsem to tak nemyslela,“ omluvila se Nicol.
„Jsem jen počítač. Ten nemůžeš urazit. Nezlobím se, Nicol,“ odvětil jí KITT.
Michael navrhnul: „Měli bychom kontaktovat Bonie. Má o mně určitě strach. A mohla mezitím získat od policie nějaké informace o těch gangsterech.“
Michael zvolil na číselníku kód přijímače v ústředí nadace. Po chvíli se na obrazovce objevila tvář Bonie, která neskrývala svůj údiv.
„Miku! Tak oni tě našli! Jsi v pořádku?“ ptala se.
„Až na malou kocovinu ano. Za to vděčím Nicol a KITTovi, bez nich by mé tělo už asi odváželi pohřebáci.“
„To jsem ráda. Mám pro tebe ale informaci, která tě nepotěší. Alex Tiberg a Fernando Bonazo přepadli prodejnu Porsche na okraji města. Vážně postřelili dva prodavače a ukradli nejnovější model sportovního Porsche 911 bílé barvy. Jack Wieler se na místním oddělení policie přiznal a chce spolupracovat při dopadení gangu.“
Michael se rozčílil: „To je přesně jejich styl! Ale už vím, že jsem se alespoň v Jackovi nemýlil. Nemáš náhodou informace o tom, kam směřují?“
Bonie odpověděla: „Svědkové vypovídají, že směřují na jih. Nejspíše k mexickým hranicím.“
„Díky, Bonie. Nejbližší hraniční přechod je Santa Pueblo. Domnívám se, že budou chtít projet právě tudy. Jedeme tam, třeba je ještě chytíme, než zmizí za hranicemi,“
Pak se Michael obrátil k Nicol a poručil jí: „Nasedej! Nenechám tě tady samotnou. A alespoň uvidíš, co všechno KITT dokáže.“ Nicol nasedla na místo spolujezdce, Michael si sedl za volant a vyrazili. Jakmile vyjeli z pláže na pevnou silnici, poručil Michael: „KITTe, režim stíhání!“ Zelená kontrolka označující normální jízdu se v tu chvíli změnila na oranžovou s nápisem „STÍHÁNÍ“. Karoserie auta se změnila na tvar závodního speciálu a jejich rychlost závratným způsobem vzrostla 220 mil/hod.

Po několika minutách této ďábelské jízdy před sebou uviděli to ukradené bílé Porsche. Michael ukončil režim stíhání a kontaktoval vysílačkou policii. Potom gangstery předjel a donutil je zastavit. Alex a Fernando vystoupili a začali na KITTa bezhlavě pálit ze svých pistolí. Ale kulky se od karoserie odrazili a zanechaly za sebou pouze ohnivé odlesky. Fernandovi došly náboje a Alex zakřičel: „Tak vylez, ty zbabělče! Rozdáme si to jako chlapi!“ a odhodil svou pistoli. Nasupený Michael vystoupil z auta a začal se s oběma zločinci prát. Jako první se po úderu do spánku poroučel k zemi Fernando. Ale Alex byl mnohem houževnatější soupeř. Jeho souboj s Michaelem byl dlouho velmi vyrovnaný. Nicol to vše sledovala z bezpečí auta. Scénu, které byla nyní svědkem, viděla předtím jen v akčních filmech. Alexovi už také pomalu docházely síly a po jednom z úderů se také svalil na zem. Už byly slyšet policejní sirény. Michael svázal Alexe, ale nevšiml si, že Fernando se mezitím probral. Překulil se k Alexově pistoli a mířil na Michaela. Nicol to však také postřehla, otevřela dveře a zakřičela: „Michaele! Pozor! Chce střílet!“ Michael se otočil a v momentě, kdy vyšla rána z pistole, uskočil za KITTa. Jenže kulka se opět odrazila a nešťastnou náhodou ho zasáhla do stehna.

Mezitím dorazila policejní hlídka a oba zločinci byli zatčeni. Nicol vysílačkou kontaktovala nejbližší nemocnici. Michael se s bolestným hekáním posadil na místo spolujezdce, za volant opět usedla Nicol a zamířili do nemocnice. Michaela vzali okamžitě na sál, protože velmi silně krvácel. Nicol musela zůstat v čekárně, kde strávila nekonečné minuty v obavách. Asi za hodinu vyvezli Michaela na lůžku ze sálu. Nicol se zeptala jednoho z lékařů: „Jak mu je, doktore?“
Lékař odpověděl: „Kulku se nám podařilo vyjmout. Bohužel však zasáhla hlavní stehenní tepnu, takže ztratil mnoho krve. Dostal několik transfůzí, ale už nemáme krev jeho skupiny. Tu přivezou až za hodinu, z jiné nemocnice. Nevím, zda to vydrží, ale je silný, bojuje.“
Nicol doktora vyslechla a pak se zeptala: „A jakou má vlastně krevní skupinu? Víte, jsem registrovaná jako dárce krve, takže bych mu mohla dát svou krev. Já mám skupinu B Rh+.“
Ukázala doktorovi svůj průkaz dárce krve a ten jí řekl: „Víte o tom, slečno, že pan Knight má také skupinu B Rh+? Takže pokud vyjde dobře křížový test, mohla byste svou krev darovat.“ Pak lékař poručil jedné ze sester: „Odeberte této slečně krev a udělejte okamžitě křížový test s krví p. Knighta.“ Sestra příkaz vyplnila. Po několika minutách volali z laboratoře, že testy vyšly dobře, takže Nicol mohla darovat svou krev Michaelovi.

Druhý den se Michael probral a cítil se už mnohem lépe. Při ranní vizitě mu lékař prozradil, že mu Nicol darovala svou krev a tím mu možná i zachránila život. Od ukončení vizity uběhlo pár minut a ozvalo se klepání na dveře Michaelova pokoje.
„Vstupte!“ řekl Michael a uviděl, jak k němu přichází Nicol. Michael ji srdečně přivítal slovy: „Nicol! Ty jsi můj anděl, moje zachránkyně! Vím, že jsi mi dala svou krev a děkuji. Děkuji moc.“
Nicol s rozpaky odpověděla: „Michaele! Jsem ráda, že už je ti líp. To, co jsem udělala pro tebe, pokládám za samozřejmé. A vím, že i ty bys to samé udělal pro mne. Z toho, co o tobě vím, a co jsem s tebou prožila, mi je jasné, že tvé jméno není náhoda. Jsi Michael Knight, opravdový rytíř.“
„Nicol, co ti mám na to říct. Uvědom si, že mít takové poslání, je velmi těžké. Užij si zbytek své dovolené a na setkání se mnou můžeš vzpomínat.“
„Díky. A až budeš mít někdy zase dovolenou, tak přijeď k nám, do Rakouska. Nedaleko města, kde bydlím, je nádherný lyžařský svah. Doufám, že umíš lyžovat? A když ne, tak tě to naučím,“ navrhla Nicol
„Nevím, jestli přijedu. Rytíř totiž nikdy nemá prázdniny,“ zasmál se Michael. Nicol již chtěla odejít, ale Michael ji zastavil slovy: „Neodcházej ještě, Nicol. Musím ti něco dát.“
Nicol se vrátila k jeho lůžku, Michael se posadil, přitáhl ji k sobě a dlouze ji políbil.
„Sbohem, Nicol. Jsi má pokrevní sestra. Nikdy na tebe nezapomenu!“ řekl jí.
„Sbohem, Miku. A pozdravuj Bonie a KITTa.“
„Vyřídím, neboj se. A už jdi, nebo začnu brečet…“ přiznal se Michael. I Nicol měla slzy v očích, proto zavřela dveře  jeho pokoje a opustila i nemocnici. Venku opět pálilo žhavé kalifornské slunce, tak zamířila na pláž. Zbytek její dovolené utekl jako voda a ona se vrátila domů bohatší o zážitek, na který bude do smrti vzpomínat.

Během několika dnů se Michael uzdravil a mohl opustit nemocnici. KITT na něj čekal před hlavní bránou. Když nasedl, řekl mu: „Michaele. Devon ti vzkazuje, že ta dovolená platí. Můžeme jet do San Franciska, jak jsi původně chtěl.“
„Výborně! Snad to tentokrát už nic nepřekazí,“ odvětil Michael a vydali se na cestu. Někde v půli cesty se Michael zeptal: „KITTe, pamatuješ si něco z doby, kdy jsi byl ve stavu spánku?“
„Ne, Miku. Ten časový úsek figuruje v mé paměti jen jako jakési prázdné místo. Žádné sny jsem neměl. Domnívám se, že nemůžu mít sny. Stejně jako nikdy nemůžu mít opravdové city. Jsem jen stroj. Sice samostatně myslící, ale stále jen stroj. Poprosím Bonie, aby tuto funkci odstranila. Měl jsi kvůli tomu takové trable.“
„Dobrá KITTe, jak chceš. Ale opravdu si vůbec nic nepamatuješ?“
„Jen to, že těsně před tím, než jsem byl znovu aktivován, zachytily mé zvukové senzory mé jméno. Někdo mně volal, ale já jsem nemohl reagovat.“
„To byla Nicol. Předtím, než tě probudila, tak několikrát opakovala jen tvé jméno.“
„Takže to opravdu nebyl sen.“

Když v San Francisku přejížděli most nad úžinou GoldenGate, řekl Michael: „KITTe, ty bys byl schopen mne osvobodit i z Alcatrazu…“
KITT odpověděl: „No to nevím. Nikomu se to prý nepodařilo. A ty bys musel nejdříve spáchat nějaký zločin, aby tě uvěznili. A ty nikdy neuděláš, že?“
„To máš úplnou pravdu, KITTe…“ zasmál se Michael. Pak se opět rozezněla píseň Scotta McKenzee „San Francisko“ a Michael ji opět začal zpívat.