Kterak jsme měnili okna

Už jsme to jednou zažili. Stará okna za nová. Když se nám babička s touto novinkou pochlubila, nepodcenili jsme důkladnost ani včasnost přípravy. Již týden předem jsem syslila kartony. V supermarketu jsem vždy zamířila do oddělení nápojů, pohrdavě minula drátěný kontejner s ošklivými, potrhanými a neprakticky malými zbytky krabic a posbírala na petlahvích čerstvě obnažené vrstvy prokládacích kartonů. Pospíchala jsem do druhého patra, abych ukryla uloupený poklad pod nákup. Vždy, když jsem se vracela k pokladnám, zahlédla jsem hrozivě vyhlížejícího, zarostlého skladníka, jak se svraštělým čelem bloumá okolo nápojů a přemýšlí, kam mu poslední dobou mizí lepenka a co udělá se zlodějem, až ho dopadne. Určitě u toho i hodně klel, protože ač celý týden panovalo krásné jarní počasí, v den kdy jsem lup přemisťovala k babičce, se zlověstně zatáhlo a vál silný vítr. Překvapilo mě, co dokáže proudící vzduch, když se opře do papírových plachet, které jsem si nesla v podpaží. Chvíli jsem se snažila odolat větrné síle, ale zanedlouho jsem byla přemožena a donucena upažit. To se mi vůbec nelíbilo a tak jsem se natočila k větru bokem a připažila. Hravý vichr si mě však opět našel a vyhodil mi ruce nahoru, naštvala jsem se a ze všech sil máchla dolů. Jako Ikaros, který se pokouší vzlétnou, jsem celou cestu popobíhala, točila se, poskakovala a mávala kartonovými křídly. Doškobrtala jsem k babičce naštěstí dřív, než zaburácel hrom a odstartoval pořádné krupobití. Manžel už byl na místě činu a promýšlel na gauči postup práce. Nechtěla jsem pracovat do noci a proto jsem přerušila jeho teoretický výklad a zahájila praxi. Z oken jsem shodila záclony, metrákovou skoro nepohyblivou babičku jsem uklidila do křesílka a začali jsme řádit. Čtyřicet kytek putovalo do komory, skříně se vyprázdnily, posunuly a opět napěchovaly, koberečky se stočily a televize se přes protesty babičky, že v osm jí dávají Růžovou zahradu, odpojila a zakonzervovala. Veškeré zařízení bytu se za skřípění, vrzání a našeho dohadování namáčklo ke stěně. Tam se zabalilo do kilometrů folie a věty jako: „ Jé, já jsem si v šuplíku nechala zubní protézu,“ byly pasé. Vysvětlili jsme babičce, že na řemeslníky se má zítra místo usmívání mračit, aby jim šla práce lépe od ruky a tudíž zuby nepotřebuje. Také jsme jí připomněli její zatvrzelé odmítání azylu u nás doma. Trvala na osobní účasti okenního božího dopuštění, takže teď musí nést důsledky. Na řadu přišly prokleté kartony. Chtěli jsme jimi vytyčit okenářům hlavní cesty, ale každý měl jiný názor a tak místo dálnice vzniklo celoplošné lepenkové parkoviště. Navečer jsme si spokojeně prohlíželi mumifikovaný byt. Zahřívací kolo jsme měli za sebou. Druhý den jsme odpočívali a nechali dřít se profesionály. Dílo zkázy jim šlo pěkně od ruky. Panelák duněl údery kladiv, otřásal se v základech při vytrhávání rámů a stará dřevěná okna letěla z okna. A všude prach, mraky prachu, vířící veleoblaka částiček té nejjemnější konzistence, které si hledaly zapomenuté skulinky, v kterých by se mohly uchovat navěky. Nepřekvapilo nás to. Doma už jsme okna měnili. I přes nejpečlivější zafóliování se prach dostane úplně všude. Stejně se bude mýt, čistit, odprašovat. Ověřili jsme si však, že nezakryté skříňky se promění v skříňky Pandořiny. I po pěti letech se z nich záhadně sype drobný prášek jako připomínka naši dávné nedbalosti. Babička v křesílku celý den střídavě omdlévala stresem z devastace bytu a pospávala. Večer, když utichl stavební hlomoz, odstanili jsme jí protihlukové špunty z uší, pročistili brýle a ona se se spokojeným bezzubým úsměvem culila na novotou a čerstvým štukem vonící plastová okna. Další den jsme hned ráno z přípravářů povýšili na úklidovou četu. Ozbrojeni kartáči, rejžáky, košťaty, hadry a nejrůznějšími saponáty, vším, co bylo k mání v drogérii jsme se pustili do díla. Natočila jsem první kbelík a zjistila, že neteče teplá voda. „Tak to bude zajímavé.“ Prohlásila jsem prorocky. A bylo. Moudrá babička měla geniální nápad. Poslala nás do sklepa pro starou pračku se spirálou a celý den jsme v této obrovské varné konvici nahřívali vodu. Po počátečních nesnázích jsme už chytili tempo, já si vsugerovala, že mě ten odporný úklid vlastně baví a má šťastná povaha zapracovala. S chutí jsem smýčila, vytírala, otírala, myla, vyklepávala, luxovala a leštila. Celý den jsme se činili jak pilné včelky a babička klimbala v křesílku. Poslední slavnostní tečka bylo zapojení televize. To dřímalku probudilo, zamžourala kolem a prohlásila: "No, nejvíce jsem se nadřela já, protože jsem nejvíce unavená. Ale stálo to za to." "To teda jo!" Odsouhlasili jsme a znaveně se ubírali k domovu se šťastným vědomím, že se v širokém příbuzenstvu už žádná stará okna nevyskytují.