Nejsem

Jsem v bílém městě. Vše okolo je z hladkého bílého mramoru. Stojím venku před budovou a poslouchám překrásnou hudbu, která se line jakoby z podzemí. Je to vážná hudba, slyším hlavně housle a klavír. Znám ji, ale nevybavím si skladatele nebo název. Uvědomuji si, že stojím na zahradě za naším domem. Hudba se ozývá ze sklepa, z průduchu, který tam vede. Točí se mi hlava. Není mi špatně, je mi nádherně a chci poslouchat hudbu. Netočím se já, točí se svět. Není mi špatně, ale oni si myslí, že ano. Vedou mě dovnitř a nahoru do mého pokoje. Nevidím je, ani necítím jejich ruce, ale vím, že tam jsou. Vedou mě nahoru po schodech. Stále slyším hudbu, je překrásná. Stále si nemohu vybavit jméno. Všechno vypadá rozmazaně, svět se natočil tak, že jdu po stěně chodby. Není mi špatně, ale zvracím. Necítím nic, nevolnost, úlevu ani samotné zvracení, ale zvracím. Ukládají mě do postele. Nevidím už nic. Vidím NIC. Je bílé a jasné. Vlastně ho nevidím, nejsem. Netočí se mi hlava, nejsem. Necítím nic, nejsem. Už neslyším hudbu. Nejsem.