Noční motýl

Noční motýl

Vlahým večerním vzduchem, který pomalu chladnul, jak zapadalo slunce, slabým vánkem a tichem lesa, mezi stromy a vysokou trávou jemně probleskovala zvláštní šedomodrá až do stříbrna lesklá třepetající se křídla malého motýla. Tak úplně lehce a neuvěřitelně neslyšně se vznášel usínajícím lesem tak daleko od všech lidí, domů, šedých ulic, zakouřených měst a věčně hučících silnic, v tom tichu jen jemně podbarveném šustěním listů stromů a čas od času zpěvem posledních ptáků.
To ticho a klid působili jako by se chystal usnout snad úplně celý svět včetně vody v potoce a prvních hvězd na nebi. Najednou to ale všechno přerušil dusot běžících nohou a slzami zabarvený dech. Dívka v modrých letních šatech se hnala lesem jako o život a svět okolo vůbec nevnímala. Prokličkovala mezi stromy a zastavila se až na konci skalního převisu na potokem, který si klidně bublal kamenitým korytem o pár metrů níž. Svezla se do jehličí na zemi, hlavu opřela o kolena a nechala dlouhé hnědé vlasy aby jí zakryly tvář jako neprůhledný závoj. Potichu brečela.
V lese brzy opět zavládl klid, ptáci, které vyplašila, se zase usadili ve větvích a noc padla dál, takže ze stromů zbyly už jen temné pokroucené siluety. Znenadání se ale objevila další postava. Dosud téměř nehybná dívka zvedla hlavu a otočila se za zvukem kroků. Viděla jak se k ní někdo blíží. Ten druhý člověk šel pomalu a zoufale se kolem sebe rozhlížel, až konečně spatřil sedící schoulenou postavičku. Rozběhl se k ní jak nejrychleji mohl. Z úst mu uniklo jen zoufalé tiché: „Anitto!“ Dívka se po něm ohlédla, teprve teď jí došlo, že to není jen náhodný noční tulák. Vyskočila na nohy a začala před ním pomalu, vystrašeně ustupovat.
„No tak, Anitto, neblbni. Vždyť jsi to musela čekat“ snažil se jí uchlácholit. Dívka však jen dál ustupovala a nahlas přerývaně dýchala.
„Anitto, prosim tě! Musíš to pochopit. Tak to prostě je.“ Jeho slova však opět zůstala bez odpovědi.
„Tak už přestaň blbnout, pojď ke mně, já tě odvedu domů...“ Jen další slova, další marná snaha, další zbytečné přemlouvání. Dívčina vystrašená tvář už byla opět pokrytá slzami. Zhluboka se nadechla. „To se mám vrátit jen proto, že ty chceš?“ dala se do křiku, tak, že se celý les opět probudil. „Jo, byly doby, kdy jsi byl ten, kvůli komu jsem chtěla žít, jenže teď...Teď jsi to opět ty, kvůli komu už ale žít nechci! Po tom co jsi... už...už ne! Nechci! Nechci! Nech...hlas se jí zlomil a propadla opět v pláč. Už na nic nečekala a před vyděšenými zraky kluka, který jí šel do lesa hledat, skočila z vršku skály mezi kamení v potoce. Voda vystříkla a začala se barvit do ruda krví a ty rozstříknuté kapky vyplašili malého šedavého motýla který tam seděl na jednom z kamenů uprostřed potoka. Rozložil křídla, třepotavě prolétl nad chladnoucím tělem dívky, rozbitým v dosud průzračné vodě a kroužil dál kolem skály nahoru, kde ztuhlý jako socha stál vyděšený kluk. Prolétl před jeho bledým obličejem, čímž ho nejspíše probral z toho šoku, takže ten se dal do klopýtavého běhu pryč aby ho nikdo s touto večerní tragédií nemohl spojovat. A malý motýl, jako jediný nestranný svědek událostí v lese si ladným letem odnesl vše co viděl mezi stromy už do skoro úplně černé noci.
Les opět úplně utichnul.