Ve škole

„Zhluboka se nadechni Áňo! Jakoby se nic nestalo.“ Řekla jsem si před vstupem do třídy. „Přece nechceš, aby to na tobě hnedka všichni poznali. Zvláště když všichni ví, že chodí s ní…“ Uklidňovala jsem se.
Díky bohu, že jsem měla zbytek víkendu se sebrat a všechno si urovnat. Smířila jsem se s tím, co se stalo a hodila to za hlavu. „Však co.“ Říkala jsem si. „Co se má stát, to se stane. A tohle se prostě asi mělo stát. Život jde dál. Jsi mladá a celý život máš před sebou. Tak si ho užívej…“ Ale stejně jsem měla stále jisté obavy.
Dnes jsem asi poprvé za celý život přišla do školy s předstihem… Nevím, co to se mnou bylo. Ale něco mne do té jinak nudné školy hnalo a vábilo. Nechtěla jsem si připustit, že by to mohl být ON. Co mám však dělat s tím, když mé podvědomí pracuje za mě a místo mě? Vytáhla jsem z tašky knížku a pokoušela se číst. Co na tom, že jsem jednu větu četla třeba desetkrát, jelikož myšlenky lítaly v mé hlavě jako splašení motýli. Při vědomí, že jej zase uvidím jsem nedokázala myslet. Rychle jsem raději zatřepala hlavou, abych všechny ty myšlenky zase odpudila.
„Co tady tak třepeš hlavou? To si hraješ na nějakou rockovou hvězdu? Nebo to je jenom nějaký nový pozdrav?“ Ozvalo se najednou vedle mě.
Při tom všem jsem si ani nevšimla, že se objevil vedle mě. A s úsměvem na tváři. Tak, jak to pro něj bylo typické.
Cítila jsem se bezbranně. Ne, jako dospělá dívka, ale jako malé dítě… Má nálada, která byla ráno tak dobrá se najednou změnila. Nedokázala jsem si vysvětlit proč. Bylo to snad jeho příchodem? Sakra. Nadávala jsem si v duchu. Proč mě to musí tak sebrat? A ON přitom vypadal, jako kdyby si z toho nic nedělal. Ach ano! Ti chlapi. Nikdy to neberou tak vážně, jako my ženské… Tak je to prostě už rozdělené…
„Dýchej. Pěkně zhluboka a uklidni se.“ Opakovala jsem si neustále v duchu.
„Čau. Vůbec jsem si tě nevšimla.“ Snažila jsem se nějak nenápadně obejít svou duševní nepřítomnost. Za normálních okolností bych se ho zeptala, jak si užil víkend, ale věděla jsem, že bych to nezvládla.
Vypadalo to, jako kdyby ani jeden z nás neměl co říct. Všechno, co jsme si jindy říkávali po ránu bylo nenávratně pryč. Já s ním vtipkovala. O mě a také o něm a jeho Sedmikrásce. Teď to prostě nešlo. Nechtěla jsem otevírat skoro zahojenou ránu. A tak jsme mlčeli
Celé vyučování bylo prostě divné. Nesnesitelné. Jasně, sem tam jsme prohodili nějaké to slovo, jen aby se to ostatním nezdálo nějaké divné či podezřelé. Já a ON, jindy tak nerozluční kamarádi….
Poslední hodina. Hodina, na kterou se všichni těšili a jen co nám zvonek oznámil její konec, všichni vyletěli rychlostí blesku pryč.
Až na mě a něj. Vypadalo to, jako bychom se na tom domluvili. Ale nebylo to tak. Chtěla jsem přemýšlet. A mezi ostatními to prostě nešlo. Doma jsem nemohla – naši už určitě přišli z práce. A kdybych byla jen tak zalezlá, bylo by jim jasné, že se něco stalo.
„Tak se měj. Uvidíme se zítra.“ Pokusila jsem se o úsměv. Ale byl to takový ten smutný úsměv. Určitě to znáte. Ústa se usmívají a oči jsou smutné….
„Počkej!“ Vykřikl a chytil mě za ruku, aby mě zastavil. Přitáhl si mě k sobě a chtěl mě políbit. Teda,alespoň to tak vypadalo.
„Ne!“ Vykřikla jsem. „Víš, jak moc bych chtěla. Ale já… Já prostě nemůžu. Svědomí by mi to nedovolilo. Asi jsem divná, ale je to tak….“ Pomalu ale jistě jsem začínala lkát. „Bože, to je tak trapné. Ještě navíc takhle ve škole.“ Proč ty hormony tak pracujou? „Nechápu, jak to můžeš zkoušet hrát na dvě strany.“)
Vytrhla jsem se mu, popadla věci a běžela pryč. Co nejdál od něj. Celý zbytek víkendu jsem se dávala dohromady a teď abych začínala znovu. Mé nohy mě však nenesly domů. Nesly mě tam, kde jsem chodila vždy, když mi bylo špatně. A tentokrát to bylo stejné.
Uslyšela jsem zurčení vody a já věděla, že jsem u cíle – soutok řek. Vylezla jsem si na svůj oblíbený kámen a nechala vše osudu. Slzy přidávaly vodu do protékající řeky. Muselo to jít všechno pryč – smutek, zlost, žárlivost a bolest – ta především. Jak jen mě teď bolelo, že jsem ho to nechala udělat. A dnes…. Nechci na to už ani pomyslet.

„Já jsem takový debil. Co jsem to zas málem udělal? Už snad mám zatemněný i mozek….“ Pomalu jsem sebral věci ze třídy a coural se k východu. Nechci Áňe takhle ubližovat. Ale můj mozek asi ovládají hormony a ne zdravé myšlení. To je k vzteku. A jak to myslela s tím, že to hraju na dvě strany? Vždyť…. Nechci jí lámat srdce na dva kusy…. Ale sobě také ne. Je to tak sobecké? Být šťastný? „A co Sedmikráska? Na tu jsi zapomněl?“ Našeptával mi ten anděl v mém svědomí. Vzpomněl jsem si na ty filmy, jak vždycky vylezou postavičky anděla a ďábla a radí. Cítil jsem se podobně. Ten ďábel ve mně by řekl, že na to nemám myslet a jít za Áňou. Byl jsem jak mezi dvěma mlýnskými koly. Ublížit Sedmikrásce nebo myslet na štěstí Áně. Nedokázal jsem se rozhodnout…
Zoufale jsem se loudal domů. Šel jsem s hlavou skloněnou a cesta mi trvala dvakrát tolik, co obvykle… Přemýšlel jsem, jestli tomu dát čas… Neříká se snad, že čas zahojí všechny rány? Zkusit být se Sedmikráskou… A zjistit, jestli k ní stále ještě něco cítím. Když se to změní, nebude mít ten vztah smysl. Je mi jasné, že to bude Sedmikrásku bolet a mrzet…. Ale zase… Našel už někdo způsob, jak poručit svému srdci? Mám takový dojem, že to je prostě nemožné a nesplnitelné.
Beze slova jsem vyběhl do svého pokoje a tak, jak jsem byl, jsem sebou plácl na postel…
„To je mi teda pěkné přivítání.“ Ozvalo se za mými zády a já se překvapeně otočil za hlasem, který jsem velmi dobře znal.
„Ahoj? Co tady děláš? Nečekal jsem tě.“ Mumlal jsem, neschopen vypravit ze sebe něco kloudného. Přišlo mi to jako podpásovka. „Nevšiml jsem si, že…“ Docházely mi slova.
„To nic.“ Usmála se, jako kdyby se nic nestalo. „Jenom že ses neozval celý víkend. Měla jsem o tebe strach.“ Nešetřila upřímností.
„Hmm. Já, neměl jsem zrovna nejlepší náladu. Nechtěl jsem ji kazit i tobě.“ Byl jsem překvapený, jak to ze mě najednou leze.
„Tak proč nejdeš za mnou a nedáš mi pořádnou pusu na přivítanou?“ Navrhla mi.
To byla přesně ona. Vždycky šla rovnou k věci a neměla problém říct, co zrovna chce. To se mi na ní vždycky líbilo.
„Promiň. Zapomněl jsem na slušné vychování.“ Omlouval jsem se, zatímco jsem se vzpamatovával. „Ahoj lásko. Moc rád tě vidím.“ Slova vycházely z mých úst, ale cítil jsem, že to jsou pouhé lži. „Víkend bez tebe byl nesnesitelný, ale musel jsem se s něčím poprat.“ Dobře, tohle byla už polopravda…
Přitulila se ke mně a mi bylo jasné, že chce slyšet ty sladká slůvka lásky. To, jak šíleně ji miluju, je jediná v mém životě.. Bla, bla bla… Slova tekly ven, aniž bych o nich přemýšlel. Hlavně že ona byla spokojená a nic netušila… Mozek tohle řešil…
Sedmikráska mne zalívala polibky a mé rty jí to automaticky oplácely…

„Zlatíčko, nestalo se ti něco?“ Zeptala se zděšeně mamka.
„Ne. Proč? Co by se mělo stát?“ Snažila jsem se o klidný tón.
„Je mi jasné, že jsi hodně plakala – vypadáš jako angorský králík. Ty víš, že si se mnou můžeš kdykoliv o čemkoliv promluvit.“ Dořekla s mrknutím oka.
„Ne, to je mi dobrý. Kamarádka mi po škole vyprávěla jednu smutnou příhodu a já se jenom nechala unést. To je vše… Mám své dny a ty mají vliv na mou náladu. Budu zase v klidu.“ Uklidňovala jsem mamku.
Snažila jsem se uklidnit sama sebe, ale vůbec se mi to nedařilo.
„Teď mě omluv – mám na zítra šíleně úkolů a ráda bych je zvládla co nejrychleji. Kdyby něco, budu u sebe.“ Věděla jsem, že mě mamka nebude rušit a to bylo přesně to, co jsem právě potřebovala.
Seděla jsem nad úkoly a nad učením. Nechtěla jsem, aby si mamka myslela, že jí lžu. Pravdou bylo, že na zítra jsme toho měli velice málo… Ale říkala jsem si, že nebude na škodu učit se dopředu. Opakovala jsem si ty věci pořád dokola…
Nechtělo se mi spát… Nešlo to… Tak jsem automaticky sáhla po knize, která byla jednou z mých nejoblíbenějších – Květy z půdy. Jasně. Moc veselá nebyla. Taky, kdo by byl nadšený z toho, že je jejich vlastní matka s babičkou drží v odlehlém pokoji a jim utíká dětství mezi prsty… Sice mi přijde trošku nereálné láska mezi přímými sourozenci, ale proč ne? Taky jsem si říkala, že když to je na motivy skutečné události, tak na tom přece jenom nejsem nejhůř. Cizí neštěstí vždycky alespoň trošku zvedne náladu. Co si budem povídat.
A ačkoliv jsem se snažila usnout, nedokázala jsem to. Snažila jsem se na něj zapomenout, ale nešlo to. Byl pořád v mé hlavě, v mých vzpomínkách. Prostupoval celým mým tělem a rozechvíval jej, jako kdyby mi dával elektrické šoky.
„Táhněte pryč vy ohavné myšlenky. Nenecháte mě v klidu vyspat. Čím jsem si to jenom zasloužila.“ Naříkala jsem si, zatímco jsem se převalovala sem a tam…
Prostě to nešlo. Nevědomí pracovalo neustále a jeho intenzita se stále zvyšovala.
Zazvonil budík a já měla sto chutí ho vyhodit z okna. Proč zazvonil ve chvíli, kdy jsem konečně alespoň chvilku spala. Musela jsem usnout až někdy nad ránem. Naspala jsem asi tak 2 hodinky, nanejvýše 3.
Automaticky jsem se vydala do koupelny zděšeně se na sebe podívala do zrcadla. „Páni. Ty máš teda ránu!“ Povzdechla jsem si nad obrazem v zrcadlem. Kruhy pod očima byly tak veliké, že by se na nich dalo cvičit. A pozůstatky červených očí by zakryly snad jenom nějaké kvalitní čočky – věc, kterou jsem absolutně nepotřebovala, ale dnes by se vyjmečně hodily. „S tím se teda nedá nic udělat.“ Mít kvalitní make-up, tak možná ano. Ale já nic takového nevlastnila. Chemii jsem na sebe patlala málokdy a to navíc ani nebyla moje.
„Co se dá dělat.“ Pokrčila jsem rameny a vydala se něco vyhrabat ze skříně. Málokdy jsem se oblíkala podle nálady, ale dnešní volba padla překvapivě na černou. Nálada se držela na bodu mrazu. Snad to bylo vlivem nedávných událostí, snad to bylo probdělou nocí. Anebo obojí dohromady. Ale nemělo cenu nad tím polemizovat. Čas najednou ukazoval, že nestíhám.
„Uf. Stihla jsem to!“ Zajásala jsem v duchu a udýchaně usedla vedle něj.
„Hele, to ti někdo umřel? Že jsi celá v černém?“ Otázal se opatrně a snažil se, aby se mě něčím nedotknul.
Udiveně jsem zamrkala a aniž bych přemýšlela, vypálila ze sebe:“Jo, já…“