Bratříček

Vždycky jsem si přál mít bratříčka. Když jsem byl malý, zdálo se mi, že nemám dost kamarádů, se kterými bych mohl podnikat výzkumné cesty po okolí, stavět bunkry a nosit si do nich plastové vojáčky, tanky a náklaďáky. Neměl jsem koho učit lézt po stromech a střílet z pistolí, ale hlavně, hlavně jsem se neměl s kým prát! Kamarádi se mnou měřit síly nechtěli, poněvadž už jsem je všechny přepral, a protože jsem se choval sobecky a všechnu plastikovou armádu jsem si pokaždé přivlastnil, nechtěli už se mnou chodit do bunkrů a já se začal cítit osaměle.
A tehdy – bylo mi pět – mi rodiče řekli, že budu mít sourozence.
„Budu mít bratříčka!“ jásal jsem. Rodiče mi sice říkali, že není jisté, zda to bude bratříček, nebo sestřička, ale já jsem je neposlouchal a pořád jsem si stál za svým, že to bude kluk a basta. Konečně budu mít pořádného parťáka! Bude můj, jen můj a ničí jiný.
Rychle jsem se začal na příchod brášky připravovat; upravil jsem si pokoj tak, aby v něm byla část prostoru pro bratříčka, ale zbytek zůstal mně, vojáčky, auta a stavebnice z posledních dvou šuplíků jsem vystěhoval pod postel, a dokonce jsem za domkem zřídil úplně nový bunkr, speciální jen pro nás dva. Bohužel, jako dítě jsem vůbec neměl ponětí o tom, jak dlouho trvá takové očekávání nového přírůstku, a tak, ač mi tu radostnou zprávu sdělili na začátku května, už v půli června jsem se otráveně ptal, kdy už konečně přijde bráška.
„Vydrž, Janku,“ krotil mě táta. „Termín máme až v listopadu.“
Nevěděl jsem sice, co je to termín, ale byl jsem hrozně zklamaný, že uvidím bratříčka až na podzim. Pro tak divoké a netrpělivé dítě, jakým jsem byl, to byla strašně dlouhá doba! Dál jsem horlivě pracoval na našem společném bunkru, přestavoval ho a vylepšoval a těšil se, že až k nám bráška konečně přijde, jak ho v něm hezky provedu a všechno mu ukážu. Pak si budeme hrát s vojáčky a tanky, já ho naučím, jak se leze po stromech a střílí z pistolí, a pak se spolu popereme. A já samozřejmě vyhraju, protože jsem starší a silnější, a on bude malý, slabší a plavovlasý s maminčinýma modrýma očima, přesně jak jsem si ho vysnil. Tak moc jsem se na něj těšil. Dokonce jsem si udělal barevný kalendář, na kterém jsem si odpočítával, kolik zbývá do listopadu. Ale dny se neuvěřitelně táhly a bráška pořád nikde.
Tehdy jsem se při tom čekání tak uzavřel do sebe, že jsem dočista zapomněl na své staré kamarády. Jednou přišli k nám domů a našli mě, jak si v našem novém bunkru rovnám náklaďáky do řady.
Začali jeden přes druhého obdivovat bunkr. Nelíbilo se mi to. Nechtěl jsem je tam.
„Proč jsi nám o něm neřekl dřív?“ ptali se.
„Protože není pro vás,“ odpověděl jsem jim odměřeně.
„A pro koho teda?“
„Pro mě. A pro bráchu, kterýho budu mít,“ chlubil jsem se.
Všichni se na mě nejdřív divně podívali, jako by mi nevěřili. Pak se začali smát.
„Je to pravda!“ zrudl jsem.
„My ti to věříme!“ posmívali se mi. To se mi vůbec nelíbilo. Vztekal jsem se a rudnul, zatímco pobíhali po bunkru, smáli se a rozšlapali mi vojáčky, úhledně seřazené do šiků.
„Janek bude mít bráchu, co je stejně lakomej jako on!“ křičeli dál.
„A nebude to ségra?“ ozval se jeden z nich.
To už jsem se neudržel a se slzami na krajíčku jsem se po nich vrhl. Smáli se a výskali, a nakonec jsem je musel zahnat kameny, které jsem po nich s brekem házel.
Hned, jak zmizeli za domem, rozběhl jsem se domů. Vtrhl jsem do obýváku, kde v pohodlném křesle odpočívala maminka, schoval jsem jí hlavu do klína a pravil plačtivě: „Je to pravda, mami, že jo?“
Maminka mě překvapeně pohladila po vlasech. „Co je pravda, Janku?“
„Že k nám přijde to malý.“
„Samozřejmě, že je to pravda. Přece bychom ti s tatínkem nelhali.“
„A viď, že to bude bráška?“
Maminka zaváhala. „Víš, Janku, to ještě nemůžeme vědět.“
Znovu jsem se rozplakal. Tiskl jsem se mamince do náručí, vzlykal a objímal ji v pase, který se mi najednou zdál hrozně široký. Překvapeně jsem se podíval na maminčino břicho, které jsem celé zmáčel slzami; opravdu teď bylo velké jako buben. Maminka se na mě usmála.
„Tady je teď tvůj bratříček.“
Cítil jsem, že se v tom tajemném očekávání skrývá mnohem víc, než jsem doposud tušil, ale byl jsem tehdy ještě moc malý na to, abych to pochopil.


Nakonec jsem se přece jen dočkal. Byl zrovna listopad, na tatínkův termín jsem už dočista zapomněl a většinu času jsem trávil o samotě. Na moc si z toho dne nevzpomínám, ale pamatuji se, že jsem tehdy u silnice skákal panáka, když se kolem mne mihla naše bílá Škodovka a já jen zůstal stát a díval jsem se, jak mizí v zatáčce. Pak ke mně přišla babička, vzala mě za ruku a odvedla domů se slovy: „Maminka musela do nemocnice, Janku.“
Vykulil jsem oči a zeptal se: „Jakto, babi?“
„Děťátku už se chce na svět.“
To jsem se divil ještě víc. Bál jsem se, že se mamince něco stane, a sliboval jsem si, že bych to bráškovi nikdy neodpustil. Ale pak jsem se začal radovat, přece jsem se těšil na bráchu, a neposeděl jsem chvíli v klidu.
Jenže když jsme s babičkou jeli do nemocnice, čekalo na mě překvapení – místo bráchy Toníka jsem měl sestru Toničku!
Krve by se ve mně nedořezal. Tehdy jako malé dítě jsem neměl ponětí o nějakých biologických zákonech o početí a vývoji člověka, a tak jsem vyčítal rodičům, že mě schválně připravili o bratříčka, neschopen vyrovnat se s faktem, že můj dlouho očekávaný sourozenec je nakonec holka.
A k čemu jsou holky? Jen brečí a žalují. Alespoň tehdy jsem to tak viděl. Nebudu mít koho učit lézt na stromy, střílet z pistolí, stavět bunkry a nebudu se mít s kým prát. Nic z toho holky nedělají. Ani vojáčky s ní nebudu stavět do šiků. Nebudu mít brášku!
To zjištění pro mě bylo nakonec tak zdrcující, že jsem se úplně uzavřel do sebe. Vyčítal jsem to mamince, tatínkovi, prarodičům, a dokonce i samotné sestře. Všichni byli viníci a já jsem se cítil zrazen celým světem. Od té doby jsem se čím dál víc zavíral do bunkru za domem, který měl být původně pro mě a mého brášku, kterého jsem neměl, brečel jsem, vztekal jsem se a všechny jsem od sebe odháněl. Nikdo za mnou nesměl jít, ani rodiče, ani babička s dědou, ani kamarádi.
A už vůbec ne moje sestra!

Dodnes si vyčítám, jak zle jsem se k sestřičce choval.
Nemohla za nic; ani za to, že není kluk, ani za moje sobecké a ošklivé chování a později ani za mou osamělost. Bohužel, jako dítě jsem zahořkl ještě dříve, než jsem si tohle všechno stačil uvědomit.
Když byly Toničce čtyři roky, začínala už obstojně mluvit a se zvídavostí a nevinnou přirozeností jí vlastní se pomalu vyptávala, proč jí její bratříček nechce půjčovat hračky, nehraje si s ní a nevšímá si jí. Když nedostala odpověď od dospělých, odvážila se jít a zeptat se jediného člověka, který jí na to mohl odpovědět – mě.
Tehdy toho teplého červencového odpoledne, na které nikdy nezapomenu, ke mně přišla do bunkru. Seděl jsem tam sám, jako téměř každý den, a mlčky jsem si už asi potisící skládal náklaďáky do řady.
„Pojď si se mnou hrát, Jeníčku,“ zažvatlala roztomile. Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem ji; stála ve vchodu, nejistě svírala v buclatých ručičkách řídítka malého fialového kola, které jí rodiče dali k narozeninám, a zadek měla posazený na vysokém rámu. Dívala se na mě těma svýma nevinnýma modrýma očima, které mi stejně jako její blonďaté lokýnky ožehnuté letním sluncem připomněly mou dávnou představu o bratříčkovi. Vypadala úplně stejně, jako jsem si ho vysnil. Jenže to nebyl kluk, ale holka.
Zamračil jsem se. „Co tady děláš?“ řekl jsem jí nevrle. Bylo mi v té době už devět, ale rozumu jsem stále ještě nenabyl.
Zamrkala a světlé řasy se jí zatřepetaly ve světle.
„Hledala jsem tě.“
„Proč?“ zabručel jsem.
„Protože jsem si s tebou chtěla hrát,“ řekla mi prostince a začala se pohupovat v kolenou, svírajíc stále ručkama řídítka.
Chvíli jsem ji pozoroval.
„Ale já si s tebou hrát nebudu.“
„Proč?“ zeptala se.
„Protože nechci,“ vysvětlil jsem jí.
„Proč nechceš, Jeníčku?“
„S holkama si nehraju,“ odsekl jsem. Myslím, že tehdy poprvé jsem zahlédl ten lesk v jejích očích.
Sehla se a vzala do ruky jednoho z mých vojáčků.
„Budu si hrát s tvýma vojáčkama, jako bych byla kluk,“ nabídla se.
To mě zasáhlo. Vzpomněl jsem si na neutěšené přání mít brášku. Opravdu mi to tehdy bylo moc líto. Díval jsem se na ty její světlé lokýnky a přemýšlel, co mám dělat, abych uvolnil hrdlo, které se mi každou chvíli stahovalo.
„Polož to,“ přikázal jsem jí přidušeným hlasem. Neposlechla.
„Polož to a běž pryč!“ Zase ten lesk v jejích pomněnkových očích.
„Běž už pryč!“
„Jeníčku -“
A tehdy jsem udělal věc, které dodnes lituji. Vztek smísený s lítostí mě zmátl, nebyl jsem naprosto schopný jakéhokoliv uvažování, a v té zlobě, která kdysi zasáhla už tak mladou duši, jsem svojí malou sestřičku shodil z kola.
Bylo to jako blesk. Ještě před chvilkou jsem na ní křičel a díval se, jak se jí oči třpytí slzami, a vzápětí už ležela na zemi, oči zavřené, ručičky, které už nesvíraly ta malá řídítka, měla rozhozené nad hlavou a u nohou to kolo, které se s tichým vrzáním otáčelo ve vzduchu.
Okamžitě jsem se zděsil, co jsem to provedl. Odkopl jsem kolo na stranu, vrhl se na zem vedle ní a chytil jsem ji za ruku.
„Toničko!“ volal jsem zoufale. „Toničko, vstávej!“
Ale sestřička neodpovídala. Ležela na zemi, kolo se otáčelo a na temeni hlavy se jí ve světlých lokýnkách objevila temně červená skrvna.
Zděšeně jsem s ní cloumal. Nenapadlo mě pro nikoho dojít, cítil jsem, že z nějakého důvodu musím zůstat u ní, stůj co stůj.
„Co jsem to udělal??“ vyhrkl jsem plačtivě, a vzápětí už jsem cítil, jak se mi po špinavých tvářích řinou slzy. Sestřička neodpovídala. Kolo se pomalu přestalo točit. Bylo mi hrozně zle.
„Toničko, vstávej!“ plakal jsem. „Já jsem ti to nechtěl udělat! Já jsem nechtěl! Budeme si spolu hrát, slibuju! Už nikdy tě nebudu odstrkovat a budeme všude chodit spolu. Postavím ti tvůj vlastní bunkr a budeme si tam hrát s vojáčkama a já už budu hodný a nikdy už ti nebudu říkat, že si s holkama nehraju! Toničko, vždyť já tě mám rád!“
A ona pořád ležela a vypadala, jako když spí.