Expresso

„Nenávidím to odporné povrchní nadšení a hnusnou povrchní radost, která z něj momentálně vyzařuje na 100 km2 daleko. Mám totiž dar od jednoho týpka, jménem Bůh, číst lidem myšlenky, aniž bych o to stála. Jsem donucena trpět halucinacemi o zamilovaných křečcích a nic s tím nemůžu udělat, takže sem tam chytnu křeče. JSEM CYNICKÁ STVŮRA, NENÁVIDÍM ZAMILOVANÉ PÁRY, ZPÍVAJÍCÍ PTÁKY, SLUNCE, DOBRO A LÁSKU….(je toho přirozeně ještě více)“ psala jsem si do deníku, poté si dlouze a nezávazně odříhla, absolutně nevzrušená osudem mrtvého Michaela Jacksona, katastrofou na Haiti, popálenou Natálkou, diskriminací romů ani sopečným prachem. Neuvěřitelná spousta lidí mě kvůli tomu z duše nesnášela, párkrát jsem tím kohosi i rozplakala a někteří se dokonce křižovali, kdykoli jsem kolem nich prošla. „ No a co?“ říkalo mi na to mé druhé já. „Vadí ti snad, že se s tebou nebaví pár příliš patetických optimistů, kteří nemají smysl pro humor a nechápou tvou jemnou duši? Jestli ano, tak si zajdi za psychologem, vole.“ „Ani mě nehne, radši zdechnu v osamění.“ odpověděla jsem své druhé polovičce a opět si odříhla. „Podíváme se radši, co nám dneska dávají v televizi.“ Chvíli jsem listovala v televizním programu s nefalšovanou touhou objevit pořad, po němž by mé srdce nepovrchně prahlo. „Takže můžeme se dívat třeba na Mr.GS, kde budou zase otravovat Grcl se Suchárkem. Dnešní tematické zaměření nese název “Je lepší Grcl v hrsti nebo Suchárek na střeše?“. No to teda nevím. Pak tady je nekonečná telenovela o jednom slepém lékaři jménem Esmesiprdl “Bujarý anděl v růžové ordinaci.“ To asi taky ne. Ale koukej! Zase dávají “ Doktorku úplně pitomou“, což je náš oblíbený seriál o mentálně postižené feťačče, která se vydala na západ léčit nemocné lidi pomocí morálních keců.“ „Jo tak na to se rozhodně mrknem a hned potom je“ Komisař Keks“ roztomilý cvičený sup, který policistům pomáhá řešit složité kriminální případy.“ Dodalo mé druhé já. „Tolik štěstí najednou, to nemůže být ani pravda! To si snad ani nezasloužíme!“ zvolala jsem v duchu radostně a šla zapnout televizi.

Jelikož jsem dlouho do noci zírala na obrazovku, ráno do školy jsem šla velice pomalu a otupěle. Chvíli mi proto trvalo, než jsem si cestou přes park všimla bíle oděného postaršího pána vykonávajícího na trávníku mezi chodníky jakési prapodivně vyhlížející karate podobné cviky. Rozkročený starý muž velice pomalu hýbal rukama, předpažoval, upažoval, zapažoval i rozpažoval a vypadal jako by se ze sebe snažil setřást zlé duchy. „O co se tady ten týpek snaží?“ vznesla jsem si pro sebe lehkou konverzační otázku, které se ihned ujalo mé druhé já. „O co se vsadíš, že cvičí Sraj-či?“ „O dvacet litrů, more.“odvětila jsem, neboť jsem si vzpomněla, jak jsem jednou navštívila Karla, který mi podobnou sestavu cviků s názvem “Pohyby Draka“ nebo něco v tom smyslu, předváděl. Předtím si ovšem neopomněl louknout zhruba tak 10-ti lahváčů, takže cvičil všelijak možně, jenom ne přesně, což je tohoto bojového umění podstatou a jeho snažení vypadalo spíše jako “Pohyby lahváče“ nebo“Cviky pro alkáče“, ale rozhodně to ničím nepřipomínalo draka. „Snažím se dosáhnout vnitřního míru a souznění energie, víš?“ vykládal mi tenkrát nadšeně. Pohledem vyjadřujícím ten-chlapík-je-magor jsem mu na to nic neřekla, neboť jsem mu nechtěla zkazit radost, ale pomyslela jsem si…Ano kdysi jsem těmhle žvástům taky věřila. Navštěvovala jsem dokonce Pógu, čili metidační a harmonizační cvičení, které vám údajně pomůže od bolesti páteře. Chodila jsem tam asi půl roku a záda jsem z toho měla zatuhlé jak děvka a to ani nemluvím o tom, že další půlrok poté mi bylo špatně jako ještě nikdy v životě, přičemž, pokud mě v ty dny pouze bolela hlava, cítila jsem se jako v ráji. Můj vnitřní hlas mi to ještě dlouho poté vytýkal. „Vykašli se na vnitřní vyrovnanost, absolutně nechápu, jak sis kdy mohla myslet, že nějakou sestavou úplně úchylných pohybů, které ti mají vyčistit a zharmonizovat čtvrakry nebo co, se naráz vyřeší všechny tvé problémy. Esli mě s touhle kravovinou ještě někdo někdy bude otravovat, osobně mu uřežu prdel!“…
Ve třídě jsem se tentokrát posadila vedle Karla, neboť má oblíbená kamarádka Radka zrovna bulala. „Čau Lenko, normálně včera jsem se díval na jedno skvělé sado-maso porno s názvem “10 důvodů proč tě nenávidím“. “ Spustil Karel svým obvyklým srdečným tónem, hned jak mě spatřil. „Karle, Karle, to je nesmírně roztomilé. Ovšem doufám, že si uvědomuješ, že těch důvodů, proč nenávidím já tebe je mnohem více?“ Tak to budeš nadšená, když ti řeknu, že zítra odjíždím na brigádu do Japonska pracovat jako Samuraj.“ Samuraj byl jiný název pro mužského japonského bojového prostituta, proto jsem chvíli zmateně mrkala. Pak jsem si ovšem uvědomila, že tohle není žádná legrace. Karel nikdy nežertoval. Jednoduše proto, že to neuměl. Alkohol mu totiž zatemňoval mozek, takže takové věci, jako jsou humorné vtipy během konverzace, lehká ironie, či mírná cynická prostořekost, si jednoduše nemohl dovolit, natož je chápat, když je třeba použil někdo jiný.
„To ne, Karle! Z koho si teď budu dělat srandu?“Hrdlo se mi stáhlo úzkostí a smutkem z představy, že Karla kdovíjak dlouho neuvidím. To jsem netušila, že mi na něm tak záleží, že z toho až pociťuju nějaké záškuby v hrdle. Když tu dokonce, světe div se, mi vytryskla slza. Karel mi soucitně položil ruku kolem ramen a zarecitoval: „V jeho mužném objetí, ji po tváři kanula slza dojetí.“ Normálně bych ze sebe jakoukoli část těla kohokoli jiného setřásla, neboť jsem nikdy netrpěla nemocí zvanou kontaktfreudismus čili dotykumilismus projevující se hlasitým halekáním, vřelým objímáním a teatrálním hubičkováním s jakým se občas vítaly různé, především dívčí, spolky. Občas mi dělalo problém některým lidem i třeba jen podat ruku. „Ty trpíš anitikontaktfreudismes.“ pronesl jednou můj osobní psychiatr a pokoušel se mi na to napsat 5 druhů nějakých prášků včetně vitaminu C13, které jsem si od něj odmítala vzít.
„To není slza vole, ale alergický oční výtok, který se mi spustí pokaždé, když se kolem mě nachází příliš koncentrované pivní výpary. Budeš mi chybět alkoholiku, jednou o tobě napíšu báseň, která bude velice slavná.“ Pronesla jsem smutně. „Haha, to je dobrý vtip.“zasmál se alkáč, jenže zase nepoznal, že tentokrát to myslím zcela vážně. A opravdu, ještě několik let poté, co jsem jej už nepotkávala ( neboť se v Japonsku zasnoubil s jednou postarší demon-core-disko-punkovou švadlenou vyrábějící vzorované dečky na víka od popelnic) mi byl stále ispirací pro mnoho a mnoho komixů, povídek, básní i vážných próz a úvaz.
Lenka-De-Saint-Sade-Exupéry

Lahváčový princ

Chundelatý vlas a v očích jas
Mužná hruď, bůh, jen suď
Řasy, jako ječmenné klasy
Jemný pivní dech
Batoh s 5-ti lahváči na zádech
Žádný strachy
Rád hraje šachy
Neokázalý a prostý
Jako zastávka Svinov mosty
Rozněžnělý ctitel
Zamilovaný mstitel
Čumí jako sova
Kachní je jeho noha
Chodí jako hroch
Křehký a vlídný to hoch

Odpoledne po škole jsem podle plánu zamířila na Oparský majáles konaný na Černé mezi a Slizskooparské zřícenině. Samou hrůzou ze samoty, kterou hodně lidí tak těžko snáší, jsem si pro jistotu, abych náhodou nedostala nějaký záchvat zoufalství, dala sraz se svým nedávno poznaným kamarádem Matyášem. Do-pasu-dlouhý-dread-a-v očích-med. Více ho snad ani nemusím popisovat. Snad jen, že to je nenápadný, jemný, tichý a skromný hoch se smyslem pro humor. Jako vždy jsme se měli potkat na zastávce “ČEZ“. „Nazdar, konečně jsi tu, rychle musíme k pódiu, krásko!“ uvítal mě Matyáš netrpělivě.“Jakto, lásko?“ cupitala jsem za 2m kroky svého kámoše. „Zjistil jsem, že jako předkapela letos vystoupí náš oblíbený psycho-emo-hardcore Eva a Hašek.“ „Děláš si kozy? Dokonce i oni letos mají přijet? To snad není pravda. Bude tu totiž mimo jiné ještě i Josef Vojtek, skvělý operní pěvec ze skupiny Kombinéza a Karel Šrott, stříbrný metalový slavík!“ doslova jsem vrněla blahem z tak velikého, dosud nepoznaného hudebního štěstí. „Jo letos to je povedené. Nezmínila jsi totiž ještě Kelly se nemyli, devítičlennou holohlavou rodinku, ujíždějící si na psychedelickém-noise-hc-punk-metal-ska-grindu. Akorát se netěším na Divokej Grill, to bude zase hodina divoké dechovky.“
Když jsme dorazili na místo, nějak jsme se protlačili až k pódiu do první řady a netrpělivě očekávali naše idoly. Náhle se ozval potlesk, neboť se objevil uvaděč.“ Dámy a pánové, vítám vás na 20.výročí překrásného hudebního festivalu Oparský majáles. Ještě než však vystoupí první kapela, dovolil bych si pronést pár slov k nadcházejícím volbám.“ Nikdo nic neříkal, a tak pokračoval. „Jak jistě všichni víte, v USM (united states of mordor) byl před nedávnem zvolen jistý pan Panelack Obava. Člověk, který to myslí opravdu upřímně.“ šklebil se na nás velice širokým úsměvem. „ Dalším takovým Robinem Woodem, bojovníkem především za seniorské právo u nás je pan Jiří Pazoubek z KSČS (kremelské strany čínsko-stalinské). Rád bych vás upozornil, že stejnou politickou osobností jako on byl snad jedině Nesmysl Otakar II., Ladislav Náhrobek, který bohužel předčasně zesnul na tzv.prasečí mor, Jan Gárik Zmasemstyk, a také jeden z církevních představitelů Otec Tereza, který byl před nedávnem ukřižován a poté pro jistotu i upálen na Lysé Hoře za to, že silou lásky léčil nevinné a odmítal vybírat 30 korunové poplatky. Ano a takovéto věci by pan Pazoubek na rozdíl od Petra Přesčase chtěl vyřešit. Proto volte KSČS!“ zahalekal uvaděč. Publikum stále zarytě mlčelo a potom kdosi zakřičel“Odveďte toho kokota!“ Uvaděč si nervózně popotáhl límec. „Ehm, takže teď už konečně EVA A HAŠEK, jooooo!“ Ozval se obrovitý aplaus a na pódiu se pro změnu objevila dobře stavěná moderně oděná Eva a její dlouholetý partner Hašek a zazněly první tóny jejich největšího hitu „ Expresso“. Eva jako správná emařka depresivně vřeštěla do mikrofonu a s maketou kávového hrníčku se svíjela na podlaze. Hašek, oproti tomu, s kytarou až u lýtek, zády otočen k publiku, do toho pohazoval čerstvě nažehlenou patkou a z kalhot mu lezly trenýrky se vzorem,jaký mají snad jen hadry na podlahu. „Miluju, když muži nosí sexy prádelko!“ křičela jsem během písně Matyášovi do ucha. Ten mi jen beze slova poodhalil své rudě zabarvené trencle s motivem vybuchujících sopek. „To jsem netušila, že jdeš s módou.“ Smála jsem se rozverně.“Teďka mám chuť si to s tebou rozdat hned za Johnyho kadiboudama.!“ Johny byl jeden náš společný přítel, který se rozhodl podnikat s přenosnými hajzlíky, a dost mu to vynášelo.
Matyáš na mou nezávaznou nabídku jen odmítavě zakroutil hlavou. Mimo jiné byl totiž také velmi konzervativní a za svůj život měl pouze jednu dlouhodobou přítelkyni a něčemu takovému jako je kamarádský sex ze srandy by se rozhodně nikdy neoddal. Lehce rozmrzelá, ale víceméně smířená s tímto ostudným odmítnutím, jsem se rozhodla, že tento neuvěřitelně trapný trapas další den napíšu do jednoho dívčího časopisu jménem Chlapec. „Pořád to není nic proti tomu, jak sis kdesi četla, že jedna holka, jednomu svému kamarádovi, přes svého kamaráda poslala dopis, že ho miluje a on ji nemiloval. Klesnout na tak nemožně ubohou úroveň, to je tak zahanbující, že buď ráda, že nejsi na jejím místě.“snažilo se mě utěšit mé druhé já. Notně povzbuzena tímto sdělením jsem se cele oddala rytmu dalšího slavného songu.
„A máme tady naši oblíbenou soutěž, co se vám vybaví, když se řekne…“objevil se zase uvaděč po několikaminutové show slavných partnerů.“Kdo by se chtěl přihlásit?“ Cítila jsem, jak mě Matyáš chytá za ruku a zvedá mi ji nad hlavu.“Ano, tady slečna se hlásí, pomozte jí prosím sem ke mně nahoru.“
„To si s tebou vyřídím a za trest tě znásilním v tamtom křaku!“ syčela jsem nenávistně na rozesmátého Matyáše, který se mi evidentně rozhodl pomstít za to, že jsem mu navrhla onen osudný pohlavní styk. Uvaděč mi podal ruku, když jsem se škrábala na platz. „Budu vám teď říkat názvy států a vy mi budete odpovídat, co se vám přitom vybaví,můžeme začít?“
Island?-Sopka
Maďarsko?-Guláš
Slovensko?-Pánošík
Japonsko?-Samurajství
Polsko?-Embryo
Francie?-Exupéry-Citronella
Indie?-Průjem
Náš stát?-alkoholismus a manažerismus
„Ano opravdu vám děkujeme za vaše názory a nesmírnou odvahu říct je nahlas, a proto nyní vyhráváte nádherný, ale opravdu nádherný balíček kondomů s příchutí vepřo-knedlo-zelo. Hezky jej užívejte!“rozloučil se se mnou uvaděč a já jsem vděčně seskočila zpět do první řady. „Kristova ruko!“ postěžovala jsem si Matyášovi. „Já jsem ale přece vegetariánka!“ Ten mi na to však jenom s jízlivým smíchem odvětil.“Buď ráda, že jsi nedostala kondomy s indickou národní příchutí. Víš přece, jak by chutnaly?“ Chtěla jsem jej za to nakopnout, ale nestrefila jsem se, protože Matyáš kromě dalších jiných volnočasových aktivit rád meditoval a občas tajně i levitoval, jako to dělal právě tentokrát. „Nesnáším tě ty asketický jogíne!“mračila jsem se na něj. Ale byla jsem ráda, že mám takového kamaráda jako je on, neboť jsem od něj aspoň nikdy nemusela poslouchat řeči o dobru, přátelství a podobných nesmyslech.
Večer před spaním jsem ještě dočetla pár posledních stran z knihy pro vášnivé houbaře “Kudy šel Belzebub…“ od Jana Bababama a pak jsem to definitivně zalomila.