Blesk

Kráčela s hlavou svěšenou po cestičce, kterou vyšlapali mrtví. Zůstavaly za ní krvavé stopy.téměř jsem cítila, jak ji krev tepe ve spáncích.Blížila se k místu, kde se tělo rozpadne na prach a duše nenajde nikdy klid.Zoufalství v jejich očích ještě podpořily slané slzy, které se jedna po druhéklozaly až k bradě.Tvář měla jako popel nebo spíše popel byl její tváří.Vždycky, když zafoukal jemný větřík její líce se zachvěly, jako by se měly rozpadnout. Vysvobození se nedostavilo ani, když ústa němně šeptaly o pomoc.Tenké ruce se jí třásly a byly sepnuté. Možná se modlila, možná se neodvážila s nimi hýbat, když je kdosi uzamknul v težkých okovech.mému oku unikl dlouhý provaz, který měla uvázaný okolo krku.Konec lana spočíval v rukou muže. Na první pohled byl sympatický, ale jeho oči upozorňovaly na zlobu, která se v něm skrývá. Vždy, když žena zpomalila, zatahal a ona se musela podřídit.Tohle všechno by bylo dost zlé i bez přihlížejících lidí. Zvláštní, většina z nich měla radost, ačkoli o té ženě nic nevěděli.Nelámali si hlavu nad tím, žemá být usmrcena jen protože zachránila život. Říká se, že spravedlnost je slepá, ale ona je zřejmě i hluchá a v rukou nesprávných lidí i "křivohubá". První děšťová kapka dopadla na suchou zem a pak další. Vzduch byl najednou prosycen nadějí, ale to nemělo dlouhého trvání.Uplynula sotva minuta a z nebe jak bič šlehl modrý blesk a uhodil do okovů.žena nestihla říci své poslední sbohem a jen s užaslým výrazem ve tváři zůstala nehybně ležet na zemi.Nechali ji tam. Nikdo se s ní nezabýval. Procesí se rozešlo.

Po nějaké době byla příroda milostivá a ženino tělo vzala za své. Ověnčila jej mechem a květy a ono dokonale splynulo s přírodou.