MYSTÉRIUM LÁSKY XVIII. ZBĚDOVANÁ DUŠE – HOŘE

V noci jsem vůbec nemohla zamhouřit oka, protože v den kdy odjel, Lord Richard se mi vrátily nepříjemné vzpomínky. Cítila jsem se naprosto bezradně. Opět mě tížily výčitky a pomalu, ale jistě jsem klesala na úplné dno své zbědované duše. Už jsem nemohla dál, byla jsem na konci svých sil. Ač jsem chtěla Jeho Veličenstvo hodit za hlavu, v tu chvíli to nešlo. Prožívala jsem první noční můru s otevřenýma očima. Bylo to strašné.
U snídaně jsem pak podřimovala, jelikož jsem toho v noci opravdu moc nenaspala. Mé ospalosti si všiml i William. W: Copak Ospalko?! Na to jsem se na svého muže pousmála a dodala jsem: Ale, to nestojí za řeč. W: Ale jdi ty. Moc dobře víš, že se mi můžeš s čímkoliv svěřit. „Já vím a děkuji ti za tvou starostlivost“, dodala jsem s povzdechnutím. Načež jsem Williamovi vpadla do náruče a pevně ho objala. Můj muž mě k sobě s porozuměním přivinul a vlídným hlasem mě chlácholil. W: Neboj, zase bude dobře. „Kéž by, můj milý.“ Dodala jsem nešťastně. Na to se na mě William udiveně podíval a odvětil mi: Copak, děje se něco?! „Ani ne, nechci ti přidělávat starosti.“ W: Ale prosím tebe, Vicktorie tvá starost je i mou starostí. Tak co se děje?! „Ach, Williame vím, že je to hloupost, ale nemůžu si prostě pomoct, nedá mi to spát. W: Povídej… „Tak tedy dobře, když jinak nedáš. Sám moc dobře víš, že Lord Richard nenechá nic náhodě, co chce, to taky dostane a toho se obávám.“ W: Nemáš se proč bát, pokud ti budu nablízku, jako že vždy budu, nikdo ti neublíží a to ti slibuji. Ani Jeho Veličenstvo, natož někdo jiný, přísahám. Načež jsem svému muži věnovala vděčný pohled a s díky ho pohladila po tváři. Sotva jsem tak učinila, William se chopil mé dlaně, která hladila jeho tvář, a něžně mi ji políbil.
O něco později jsme si vyjeli na koních. Byli jsme sotva míli od našeho domu a mně se opět zvedla nálada. Přeci jenom projížďka na čerstvém vzduchu je nejlepší lék na bolavou duši. Alespoň pro mou maličkost určitě.
Když jsme dojeli až na samý kraj lesa, napadlo nás, že bychom se mohli projít a jen tak se kochat přírodou. Po chvíli jsme tak učinili a oba ruku v ruce jsme se s úžasem brouzdali tamním lesem. Obklopení zelení a okouzlení magickou krásou lesa jsme sotva dýchali. Byl to nepopsatelný zážitek. A můj počáteční strach zmizel někam do neznáma.
Domů jsme se vrátili až se soumrakem, jelikož jsme neměli pojem o čase. Při příjezdu do sídla jsme koně zavedli do stájí, a pak jsme zasedli ke společné večeři. Po jídle jsme se oba odebrali do svých pokojů, neboť jsme byli oba unavení, abychom spolu sdílený společné lože. Mezitím co mi Alice rozestlala, dopřála jsem si svěží koupel, aby se mi lépe usínalo. Už, už jsem se chystala do postele, když mě zarazilo psaní na mém nočním stolku. S velkou nelibostí jsem se dala do čtení.
V dopise stálo: Drahoušku, Vaše láska je jediná věc, pro kterou žiji na tomto světě. Potřebuji Vás. Ach, jsem tu pro Vás. A Vy jste mé útočiště v životě, takhle to vždycky bude. Jen jeden pohled a pláču, protože Jste tak krásná. Bez Vaší lásky, v tak prázdném světě mi to láme srdce. Miluji Vás. Váš zkormoucený Lord Richard.
Slova Jeho Veličenstva byla zdrcujícím příkladem zpustlého člověka. Posedlého touhou. A to ve mně vzbuzovalo neskutečný strach. Bála jsem se, co bude zítra, co se všechno může stát během několika dní. Znovu jsem se ocitla na samotném dně lidské podstaty. Bylo mi mizerně, nešťastně jsem padla na svou postel a dala se do usedavého pláče. Vrátil se mi sladkobolný pocit, mé srdce krvácelo a jako kdysi jsem ronila slzy až do ozvy snu. I ve snu mi tiše stékaly slzy po tváři. Byl to mocný pocit, který sužoval celou mou zbědovanou duši. Podobný truchlivé písni, která vám nedovolí přestat plakat, až do konce.