Láska je krutá.. bohužel

Blíží se Silvestr a já se svými sestrami plánju jet na Silvestra ke svým kamarádům do vzdáleného města. Konečně jedu za svým klukem, poznám jeho kamarády a hlavně se těším na Toma, mého nejlepšího kámoše, který mi vždy pomohl v těžkých situacích. Silvestr se blíží. Přemýšlím, co si tedy sebou vezmu. Krom pár svršků a líčidel si sbalím i pár flašek nějakého alkoholu. No co, Silvestr se musí pořádně oslavit. Tak tedy po náležitém balení zavazadel usedám k stolku, namaluju se, o obléknu dlouhé kalhoty a mikinu a přihodím i kabát, je dosti zima. Kouknu se z okna. Hm zase sněží... Z dola uslyším hlas: "Jano, sakra pohni!" Hm, pomyslím si, otec. Už je nervózní. Tak jako poslední nasedám do našeho starého favorita a vyrážíme na dlouhou cestu. Po 2 hodinách dorážíme do města. Toto město se nachází kousek od hor takže je tu parádní zima, se rychle rozloučíme s rodiči a vyrážíme směrem k mému klukovi. Bloudíme zasneženým a marazivým městem. Několikrát volám svému klukovi - kde se máme vůbec setkat? Nakonec se najdeme na malém náměstíčku. Konečně můžu dát pusu ten mi ji opětuje a vezmeme mi veliký batoh a následně mě vezeme za ruku a zamilovaně na mě koukne. Achjo kdyby tak vědel co mu chci dneska říct... Dorazíme k němu, k jeho paneláku obklopeného spousty oházeného sněhu. Hurá do tepla, říkám si. Do bytu dorazím celá zmrzlá a pomalu si sundávám boty. Ale kdo v jeho pokoji není no přece jeho kámoš Milan. Ten celý rozjařený pozdraví a