Smrt nadosah

Nikdy nezapomenu na ten den. Vteřiny jenž mi málem zastavili tep srdce i dech v hrudi. Jeden jediný okamžik. Jeden jediný okamžik kdy všechno mohlo skončit tak či onak. Ten jeden jediný okamžik nevědomosti. Několik sekund vyděšenosti, nevíry a nesmírného žalu.

Silnice. Kolikrát přes ní člověk denně přechází. Milionkrát. Provází nás každý den. Každý den se po ní prohání miliony aut. Přejít silnici, taková všední záležitost. A však ona se může stát noční můrou.

Je podzim. Tma přichází rychleji než by člověk očekával. Jedno nezodpovědné rozhodnutí. Mohla jsem říct ne. Nemuseli jsme doprovázet kamarádku, která jela sama na koni zpět. Nemusela jsem chtít zkrátit cestu abychom se vyhnuli tmě. Měla jsem vědět, že nás dožene.

A přesto jsem tam stála. Na okraji křižovatky. Neosvětlená silnice. Tma jako v pytli. Jen matně jsem si vzpomínala, že zde je i zastávka autobusu. Mohl by tu být přechod? Nevěděla jsem.

Byli jsme v údolí. Auta zde projížděla rychle, proud řeky při povodni. Musela jsem se dostat na druhou stranu. Úsek byl přehledný. Dost času aby nás zaregistrovali řidiči. A hele. Ti z bližšího pruhu zastavují. Auto z druhého pruhu je daleko. Je tu velká mezera.

Rozejdu se. Rychle, svižně. Má spolujezdkyně se zasekla. Normen začal jíst trávu. Čekání ho nebavilo. Nemohla jsem se zastavit ani otočit. Přejdou další mezerou. Koně jsem vedla po levé ruce. Tak jako vždycky. Neviděla jsem do druhého pruhu. Do toho vzdálenějšího.

Byli jsme už na kraji. Já byla už mimo silnici. Už jen zadní nohy mého koníka. To kvílení! Až hvizdot brzd mě upozornil, že něco není v pořádku. Vykoukla jsem. Světlo. Oslepilo mě a mé srdce vynechalo jeden tep. V jednu chvíli jsem je cítila. Pevně jsem svírala otěže. Jak se to jen mohlo stát? Jak to že je nedržím?

Auto stálo. Můj věrný přítel ležel na zemi v kaluži světla od auta. V hlavě mi blesklo "To se mi zdá". Slyším někoho křičet. Byla jsem to já. Automaticky bez přemýšlení. "Vinnetů!" Nemohla jsem myslet, dýchala jsem vůbec? Nedokázala jsem se pohnout.

Byl zmatený, ale hýbal se. Vyškrábal se na nohy. Automaticky se rozklusal pryč, tam odkud jsme přišli. Pryč ode mě. Nepřemýšlela jsem. Utíkala jsem za ním. Vůbec jsem si neuvědomovala svět kolem. Stáli auta? Nebo mě mohli přejed? Nad tím jsem uvažovala až později.

Běžel pomalu. Jen v klusu. Byl jen zmatený. Ale přesto jsem mu nestačila. Měl velký náskok. Nějaké auto jelo za ním a svítilo na něj. Měla jsem chuť zařvat. "Ne, plašíte ho!!!" Ale byla jsem vděčná že alespoň auta co by jeli proti upozornili. Běžela jsem po silnici. Tak rychle jsem nikdy neběžela. Jsem spíš sprinter, na dálkové běhy mě neužije. Nemám výdrž. Tu noc, mi brzy došel dech. Za mnou jelo auto. Svítilo mi na cestu. Nemohla jsem. Viděla jsem jak se mi zdaluje. Zpomalila jsem. "Ne! Co když pojede jiné auto?" Ta síla byla pramenem čirého zoufalství. Plíce mi praskali bolestí, ale najednou mi to bylo jedno. Zrychlila jsem. Běžela jsem tak rychle, jako na začátku. Nedoháněla jsem ho, ale držela jsem jeho tempo. Pořád jsem křičela jeho jméno.

Silnice zabočovala. Byla tam brázda na parkování. Vinný se zastavil. Nevěděl kam běžet. Jen koukal. Vůbec netušil co se děje. Byl v šoku. Chytila jsem ho. Zaryla jsem obličej do jeho svalnatého krku a vdechovala jeho vůni.

Domů nás čekala hodinová cesta, neboť jsme šli pěšky. Byla to nejhorší noc mého života. Ruku jsem měla celou zakrvácenou. Kousl se do jazyka a krev tekla po otěžích. Přijímala jsem ji. Nesnažila jsem se jí vyhnout. Byl to můj trest za neodpovědnost. Byl to problém té holčiny a ne můj, že se rozhodla sama jet. Nikdy bych nejela sama. Moc dobře jsem věděla co se může osamělému jezdci stát. A já už vím, že nikdy nepojedu v noci a nikdy už nebudu jednat proti svému instinktu. Tma skrývala mé slzy. Musela jsem nás dostat domů.

Kulhal. Veterinář přijel hned co jsme dorazili. Měl odřeniny. Nic vážného. Žádné trauma z aut taky nemá. Byl v šoku a auto ani neviděl. Narazilo mu do zadní nohy. Možná ta hodinová procházka domů byla taky k něčemu užitečná. Ani mu noha nenatekla a za tři dny zas byl v pořádku až na malý pěticentimetrový kolečko kratších chlupů.

Jeho odřenina se zacelila, ale ta má v srdci zůstane na vždy. To nezaroste chlupy. Zůstala po něm pořádná jizva. Pokaždé když vidím večer světla aut, ztuhne mi krev v žilách. Nikdy nezapomenu, že jsem mohla ztratit to nejcennější co v životě mám, mého nejlepšího přítele, mé dítě, mé všechno... a ani zapomenout nechci. Máme za ně zodpovědnost a naše selhání nás bude bolet víc než je.