Kde skutečnosti předčila fantazii...

Karmínově rudá opona se náhle zvedla a na pódiu se konečně objevilo to, co celé publikum před ním tak dychtivě očekávalo. Konečně nastal ten den! Nikdo z toho pole kamenných soch stojící před malou zato však pevně vyhlížející estrádou ani nedutal. Atmosféra by se dala téměř krájet. A v tu chvíli na vyvýšený dřevěný stupínek konečně vystoupal Bláznivý Nestor, jak jsme mu tu všichni říkali. Každý z nás, který napjatě stál před podiem, se dnes dočkal. Konečně jsme všichni spatřili jeho tajemství, jeho dílo, jeho výtvor… jeho Děťátko, jak mu také někdy říkal.
Všichni v našem městečku si o něm mysleli, že je podivím. Většina z nás si už odmalička přála být šerifem nebo kovbojem. Nosit kolt nízko u pasu, naleštěnou hvězdu hrdě na hrudi, klobouk zasazený nízko do obličeje, to bylo naše, když jsme byli malí kluci. Bláznivý Nestor byl ale vždycky úplně jiný, takový… zvláštní. Pořád snil o tom, jak jednou změní dějiny, udělá díru do světa. Nikdo z nás ho tady pořádně ani nezná, jakoby do života našeho městečka patřil, jen když nakrátko vyleze ze své dílny. Jistě, občas se s ním v salonu dáme do řeči (a můžu vám potvrdit, že není s ním nuda), ale jakmile přijde řeč na něco z jeho osobního života, náhle je jako socha. Mlčí a dívá se do své sklenice whisky.
Dnes jsme ovšem byli jako sochy my. Všichni, paničky s klobouky v honosných šatičkách, se slunečníky a klobouky, gentlemani v košilích a vestách – všichni elegantní. Pečlivě upraveni, nedočkaví na ten den, který nastal dnes. Ten stroj, který na podiu před námi stál… o tom se snad nikomu ani nesnilo...
„Vážené dámy, vážení pánové! Dovolte mi, abych vám dnes, 18. července roku 1786, představil svůj vynález. Dílo, které změní chod dějin, výtvor, jenž bude pohánět – a to prosím doslova – vědu směrem k zářivé budoucnosti. Zde vám představuji mé Děťátko: První jednoválcový, parou poháněný, dech beroucí a za srdce rvoucí… Parostrojochod!“
Před námi stál ohromný stroj. Bláznivý Nestor vedle něj vypadal tak maličký, tak bezbranný. Síla toho stroje byla už od pohledu ohromující. Jeho stvořitel vyšplhal po žebříku na své dílo a několika láskyplnými pohyby jej uvedl do chodu. Kam se najednou ztratily hlasité rány z dílny mistra kováře odvedle! Kovové a dosud studeného srdce té obrovské věci začalo najednou pracovat. Stejně, jako lidský neúnavný sval rozesílá různými cestičkami onu teplou červenou tekutinu až do nejvzdálenějších koutečků těla, tak i nyní jádro toho železného stroje začalo stejným způsobem tlačit páru do všech trubek obrovského stroje před námi. V tu chvíli mne napadlo: Ty ohlušující rány, které vydává tohle „Děťátko“, se musí rozléhat snad do všech koutů našeho Kentuck City! Avšak ještě větší zázrak byl, že to monstrum se najednou dalo do pohybu!
Jistě, Bláznivý Nestor nám často po večerech nad skleničkou vyprávěl, co všechno tahle mašina jednou dokáže, ale teď, když jsme ji viděli před sebou na vlastní oči, jsme málem zapomněli dýchat. Nevěřili jsme tomu, že by se takový kolos poháněný obyčejnou parou mohl kdy dát do pohybu. To prostě nebylo možné! Ne, nikdo jsme tomu nevěřili. Avšak jedno jsme uznali: teď pro nás byl Nestor Brown opravdový pan Vědec - jak si to vždycky přál…