Anonymní neštěstí
Anonymní neštěstí
Je dávno po půlnoci. Je daleko za městem – tam, kde už nesvítí lampy v každé ulici. Tak daleko, že netrefí domů ani kdyby chtěla. Ale ona nechce. A tak si sedne a čeká....
***
V čekárně jsou pouze oni dva, dívka a chlapec. Ani jednomu nemůže být víc než dvacet let. On píše zprávu na mobilu, nebo snad hraje nějakou hru. Ona čte časopis, ale po chvíli se zahledí z okna. Její oči se však nedívají na ulici, ale někam mnohem dál... do minulosti.
Martin...Petr...Vašek, Honza, Adam...potom ten Američan z klubu vloni o Silvestra...Kryštof, spolužák ze třídy. Pierre, kterého potkala na prázdninách v Lionu. Ach ano, ještě Ondra.
Otevřou se dveře ordinace. „Pojďte dál,“ vyzve je sestra. Každému z nich podá bílou obálku. Chvíli na sebe ti dva hledí, jako by nevěděli, co mají dělat. Mlčky otevřou obálky, každý tu svou, a hledí na papír, který byl uvnitř. Nějaké grafy, odborné termíny. Dívce se po tváři začínají kutálet slzy.
Je to tak. Rozsudek na tom lejstru je jasný. HIV POZITIVNÍ. Tohle je konečná. Tady to pro ni všechno končí.
„Jdeme?“ zeptá se nesměle, hlas se jí trochu třese. Jediný pohled chlapci stačí k tomu, aby zjistil to, co nikdy nechtěl slyšet.
„Co teď?“ obrátí se opatrně ke svému děvčeti, když už oba stojí před východem z kliniky. Ona se na něj smutně usměje, s očima červenýma od pláče se na něj naposledy podívá. „Měj se,“ pronese jakoby nic a odchází. Hoch stojí jako opařený, nezmůže se ani na odpověď. Sleduje, jak dívka nastupuje do tramvaje a vzápětí mu zmizí z dohledu. Příliš pozdě se rozeběhne za ní, tramvaj odjíždí.
Sáhne do kapsy pro mobil a vytáčí její číslo. Strnulý hlas mu oznamuje, že dívka má mobil vypnutý. Bezradně přechází po nástupišti a zkouší to znovu a znovu, se stále stejným výsledkem. Po dvacátém pokusu to vzdá. Posadí se na lavičku, složí hlavu do dlaní a dá se do pláče.
***
Nejprve ucítí brnění ocelových kolejnic, na které se posadila. Vstane a v dálce vidí světla přijíždějícího vlaku. Už ho i slyší. Zapne mobil a do zprávy napíše jediné slovo, které odešle na známé číslo. Vlak je blízko. Stojí čelem k němu, skrz zavřené oči se jí stále derou slzy.
„Sbohem,“ zašeptá.
***
V čekárně jsou pouze oni dva, dívka a chlapec. Ani jednomu nemůže být víc než dvacet let. On píše zprávu na mobilu, nebo snad hraje nějakou hru. Ona čte časopis, ale po chvíli se zahledí z okna. Její oči se však nedívají na ulici, ale někam mnohem dál... do minulosti.
Martin...Petr...Vašek, Honza, Adam...potom ten Američan z klubu vloni o Silvestra...Kryštof, spolužák ze třídy. Pierre, kterého potkala na prázdninách v Lionu. Ach ano, ještě Ondra.
Otevřou se dveře ordinace. „Pojďte dál,“ vyzve je sestra. Každému z nich podá bílou obálku. Chvíli na sebe ti dva hledí, jako by nevěděli, co mají dělat. Mlčky otevřou obálky, každý tu svou, a hledí na papír, který byl uvnitř. Nějaké grafy, odborné termíny. Dívce se po tváři začínají kutálet slzy.
Je to tak. Rozsudek na tom lejstru je jasný. HIV POZITIVNÍ. Tohle je konečná. Tady to pro ni všechno končí.
„Jdeme?“ zeptá se nesměle, hlas se jí trochu třese. Jediný pohled chlapci stačí k tomu, aby zjistil to, co nikdy nechtěl slyšet.
„Co teď?“ obrátí se opatrně ke svému děvčeti, když už oba stojí před východem z kliniky. Ona se na něj smutně usměje, s očima červenýma od pláče se na něj naposledy podívá. „Měj se,“ pronese jakoby nic a odchází. Hoch stojí jako opařený, nezmůže se ani na odpověď. Sleduje, jak dívka nastupuje do tramvaje a vzápětí mu zmizí z dohledu. Příliš pozdě se rozeběhne za ní, tramvaj odjíždí.
Sáhne do kapsy pro mobil a vytáčí její číslo. Strnulý hlas mu oznamuje, že dívka má mobil vypnutý. Bezradně přechází po nástupišti a zkouší to znovu a znovu, se stále stejným výsledkem. Po dvacátém pokusu to vzdá. Posadí se na lavičku, složí hlavu do dlaní a dá se do pláče.
***
Nejprve ucítí brnění ocelových kolejnic, na které se posadila. Vstane a v dálce vidí světla přijíždějícího vlaku. Už ho i slyší. Zapne mobil a do zprávy napíše jediné slovo, které odešle na známé číslo. Vlak je blízko. Stojí čelem k němu, skrz zavřené oči se jí stále derou slzy.
„Sbohem,“ zašeptá.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
Ano, je to napsané tak, že depresivní atmosféra z toho přímo dýchá. Proto tip :-) Leč se reakce moc neshoduje s modelem dle Kübler-Rossové a jejími pěti fázemi umírání, kdy první reakcí pacienta na diagnózu je popírání, popřípadě šok a neuvěření (to jen odbočka do psychologie); a ještě bych nejspíš zmínil, že při současné úrovni medicíny není HIV ta úplně nejhorší věc, co člověk může od lékařů slyšet, protože od diagnostikování nastává latentní fáze, která trvá deset i více let a od prvních příznaků opět dalších cca deset let ke konci... Njn, to pololékařské vzdělání asi jen tak nezapřu :-)
17.11.2012 10:18:12 | Dorimant