Spalující déšť

Šla opuštěnou ztichou ulicí...její kroky se hlasitě rozléhaly po náměstí. Prošla podchodem a pokračovala. Prudce jí bušilo srdce. Rozhlédla se, aby se ujistila, že se není čeho bát. Město zelo prázdnotou, lidé se schovali před deštěm do svých šedivých nevlídných domů a ti ostatní...ne na to nebude myslet. Přeskočila kalužinu...drobounké kapičky se rozstříkly so okolí a vzduchem se roznesl tichý šumivý zvuk... Vyvolalo to v ní příval vzpomínek a emocí. Zastavila se a pohlédla k nebi, z něhož se snášely malé dešťové kapky – takhle není v bezpečí...oheň je blízko, je všude, nesmí mu dovolit ji ovládnout. Prosebně sepjala ruce a nadechla se. Teď nebo nikdy. Zavřela oči, svraštila čelo a vroucně se modlila...k oblakům, k Bohu.... „Prosím pomoz mi!“
Zpod víčka vytekla slza, v mdlém jasu pouličních luceren se zablyštila a jako diamant padala k zemi. Ve chvíli, kdy se dotkla dláždění, na nebi se oslnivě zablesklo a začaly padat kapky, velké, těžké a mokré kapky osvobozujícího deště. V duši se jí rozlil nepopsatelně nádherný pocit...velké hřejivé něco uvnitř ní se rozprostřelo až ke konečcím prstů, všemi žilami jí projel proud energie a ona úlevně vydechla. Je v pořádku...
S mrazením v zádech si vzpomněla, jak se oheň v jejím nitru už už dral na povrch a hrozil jí ovládnout. Trhla sebou, protože si uvědomila, že musí dál. Musí domů, nechce se jí tam, ale bezpečí je teď přednější. Slíbila, že bude v pořádku, tak se o sebe musí postarat. Znovu pohledem pečlivě propátrala okolí, a když neshledala nic podezřelého, rozpustila si vlasy, svlékla promočený plášť – ten už jí stejně na nic nebude, a nasadila ostré tempo.
Pod kopcem se zastavila. Musí se vydýchat. Už se na ní začaly projevovat známky únavy, a tak chvilku odpočívala. Déšť jí smáčel vlasy, stékal jí po obličeji a promočil ji na kůži. Kapky jí stékaly po hlavě, ramenech, zádech a dopadaly jako zářivě perly na chodník. Spokojeně se usmála, a vlhkou rukou si svlažila vyprahlé rty. Unavené oči se znova probudily k životu, konečky prstů se zachvěly a ona si uvědomila že musí dál. Teď se ale již mnohem obezřetněji kradla kupředu a začala stoupat, nejistě se sunula krok za krokem po příkrém svahu. Smekla se jí noha a ona se zachytila blízkého stromu. Slyšíc šum, který způsobila, mrštně jako kočka se vyšvihla do větví a pozorovala, zda se něco neděje. Na nic nepřišla ale pak si to uvědomila...to, co měla poznat už dávno. Syrový vzduch voněl, cítila to a prostupovalo jí to...zhašený oheň. Dnes se něco stane, měla na to přijít dřív. Zaťala zuby a seskočila, opět se nic nestalo, i když už si nebyla tak jistá, jestli nezaslechla blízké zaševelení keře. Když ale pokračovala, utíkala a zastavovala, probíhala pod stromy a smekala se na kluzké silnici, a nic podezřelého se neozvalo, nabyla ztracené jistoty. Už v pořádku dorazí, ví to...tenhle prudký déšť jen tak něco nepřekoná.
Byla tam...zničehonic byla u cíle...stála dva kroky od brány a zastavila se...dívá se na něj, na život, na spásu a záchranu. Její duše přežije. Otočila se ještě a spatřila svítilnu, tu JEJÍ pouliční svítilnu. Přistoupila blíž a podívala se do světla. Má přece čas.
Všechno od ní odplouvalo pryč, starosti se ztrácely ve věčné temnotě a ona se jen dívala. Tiše, pokojně, nehnutě stála. Tady...je tu. Prší, déšť je tu, prostupuje ji a ona ovládá jeho. Každou kapkou je mu blíž a dál od zla, každým nádechem ho cítí... Neubránila se pláči. Ona je živá, on už ne. Vlasy jí čechral jemný vánek ale ona nic neviděla ani necítila. Jen na chvíli se její duše ztratila ve vzpomínkách, jen na chvíli prodlela a nevšimla si volání mraků. Pak už se rozhodla jít. Půjde – dovnitř, domů, tam kde má být. Pousmála se, otočila se, zastavila se.
Kde jsou kapky, kde je její ochrana? Přestalo pršet. Srdce se jí zastavilo a zatajila dech. Ptáci vyděšeně cvrlikali, listy šuměly ve větru a vzduch, vzduch ji volal. Už si to uvědomila... Naposledy otočila své oči k nebi, nadechla se, vzpomněla si na něj. Vždy říkal že člověk nese následky za své činy... „Nezastavuj se, dokud nejsi v bezpečí, utíkej dokud nepadneš, nemysli....ani na mě ne, běž a zachraň se vždycky, pokaždé, slib mi to!“ Usmála se tím nejsmutnějším a nejomluvnějším úsměvem, rozplakala i stébla trávy. Marně se ji pokoušel zachránit.
V jedné vteřině se stalo všechno, proběhl jí myslí celý život. Pak ji prostoupil oheň a bolest. V jedné chvíli se svíjela v agónii, ústa měla otevřená v němém výkřiku a plíce se sevřely suchým vzduchem. Byl konec.