král a jeho šašek

„Líbí se vám to, pane králi?“, pravil šašek a usmál se osvěžujícím způsobem.
Král si poposedl na kožešinové houni a pohladil si svůj fous. Položil se do trůnu a nohy opřel daleko před sebe.
„Padadam!“, vykřikl šašek a vyhodil jedno kopyto vysoko nad hlavu až mu zapraskaly klouby. Prostrčil svůj trup dopředu, uklonil se na levou stranu s výmluvným výrazem a nejednoznačně rozhodil rukama.
Král zvedl houštinaté obočí na znamení údivu. Šašek se uklonil na druhou stranu a k tomu se velmi usmál. Král se zhluboka nadechl, posunul si pod zadkem kožešinu a pak zhluboka vydechl. Ať tak nestojí. „Šašku, nech těch věcí. Nestav se přede mnou tak, že i z trůnu slyším, jak tvoje staré klouby praskají a jak nevydrží takové cvičení. Nohu nad hlavou máš, ale věk na takové kousky ti schází. Smaž alespoň trpký úsměv ze své tváře, vždyť vidím, že ti to dělá pramalé potěšení takto stát!“ Koutkem oka zahlédl, jak strážce jeho královské pokladny horlivě pokyvuje hlavou a odvrací svou tvář od šaškovy postavy.
Na šaškově tváři se rozzářil sluneční úsměv a poskočil si, avšak dopadl stále na jednu nohu s druhou nad sebou. V ten okamžik se do jeho výrazu vlilo zmatení. V jeho zlíčených očích byl vidět děs a červená ústa byla v křeči.
Král zkřivil rty.
A šašek třesa se blekotal: „Oj, nejde to pane králi, nejde. Nemohu už svou pravou nohu položit na zem. Klouby mám zdřevěnělé a bolí mne. Sám jste viděl, jak jsem se zaradoval, když jste mi přikázal postavit se rovně, ale nejsem toho schopen.“
„Co to mluvíš?!“, samou zuřivostí vyprskl král, „nebudu se tady dívat na tvou zpitvořenou figuru. Uvolni své tělo, povídám!“
Šašek omluvně rozpřáhl ruce zvesela si poskočil.