Jak život protekl mezi prsty...

Zavrávoral a musel se přidržet zdi, aby ho to, co právě uslyšel ve sluchátku, nesrazilo na kolena. A to nejen obrazně. Nikdy ho nenapadlo, že by byla schopná mu to udělat. Nikdy se nenadál, že rozchod takhle může bolet. Nikdy si nemyslel, že bude tak zbabělá a že mu to vmete do tváře jen po telefonu, místo aby se podívala pravdě do očí. Nikdy! Kolik „Nikdy“ mu ještě prolétlo hlavou, než se byl schopný postavit a pokračovat dál? Nevím. Ale najednou to přestal být on. Najednou jako by ten sebejistý, vtipný a cílevědomý mladík zmizel a stál zde podlomený muž, který nechce žít. Který ztratil důvod „Proč žít“ a kterému je úplně jedno, co s ním bude. Jeho kroky byly vrávoravé, nejisté, jako by ani nevěděl proč a kam vlastně jde. Dovlekl se do práce, aniž odpovídal na pozdravy kolegů a ztěžka dosedl do křesla. Při ranní poradě jako by ani nebyl přítomen a na atmosféře to bylo hned znát. Jako by ten výmluvný, vtipný mladík jiskřící entusiasmem a nápady najednou zmizel. Nikdo si nedokázal vysvětlit, co se stalo, ale nikdo neměl ani odvahu se zeptat. Jako by mezi ně vstoupila smrt a vybrala si svoji daň.
Ale to nejhorší na něj padlo doma. Když vstoupil do bytu, bylo mu hned jasné, že odešla ve spěchu. Nábytek byl pozotvíraný, věci vyházené a jejich společná čajová souprava s konvičkou ležela rozbitá na zemi. Dala si záležet, aby vše, na čem jim do tohoto dne tolik záleželo, bylo zničeno či zhanobeno. Společné fotky byly potrhané na stolku a polité kávou. Růže, které jí nosil při každé příležitosti a které si sušila na památku, ležely polámané v rohu pokoje. Její portrét, který namaloval na zeď podle ní, když spala první noc jejich společného života zde, byl přečmárán štětcem. A on? Jen si sedl na podlahu uprostřed té hrozné spouště a usedavě se rozplakal. Neměl sílu cokoliv z těch věcí zachraňovat, neměl sílu cokoliv uklízet. Neměl sílu ani jíst, jen tam tak seděl a plakal.
Až do rána, kdy se musel se sebezapřením zvednout, posbírat všechny zbylé síly a vyrazit zase do práce. A celý den se zopakoval. V práci i doma. A další den zas a znovu. Chodil jak tělo bez duše. Nežil, jen přežíval.
Až se s toho sesypal. Složil se a sanitka ho odvezla do nemocnice. Tam ho připojili na umělou výživu a jeho tělo dali během pár týdnů zase dohromady. Ale duši se jim spravit nepovedlo. A tak ho propustili do domácího ošetřování. Přátelé za ním chodili, stejně tak i kolegové z práce, ale buď jen mlčel a koukal do prázdna, nebo jim ani neotevřel. A tak chodili stále méně a méně až jednoho dne přestali chodit úplně.
Ale jemu to nevadilo. Chtěl být sám, chtěl se v té bolesti utápět. A ta bolest ho celého prostoupila, stala se jeho součástí. A on tam seděl a plakal. Jen zvuky, které sem přicházely z venku, ho rušily v jeho samotě a rozjímání. Tak se sebral a nakoupil desky a zvukotěsnou izolaci a všechna okna, dveře i zdi a stropy důkladně odizoloval. Navozil kila a kila konzervovaných potravin. A když konečně vše dokončil, uzavřel se a zabarikádoval ve svém bytě. Nechtěl nikoho vidět, nic slyšet. Chtěl zůstat naprosto sám, jen se svými myšlenkami černými jako smrt.
A tak plynul dnem za dnem, týden za týdnem, a měsíc za měsícem. Jídlo mu nechybělo, protože jedl velmi málo. Zpočátku si každý den udělal na zeď čárku, ale i toho nechal. Nač by mu bylo vědět kolikátého je. Jen tam seděl a den za dnem trpěl.
Až jednoho dne zjistil, že už nemá slzy. Že jeho srdce úplně zkamenělo a necítí bolest, stesk, ani lítost ze sebe sama. Že ta tvář ženy, kvůli které málem umřel, mu je úplně ukradená. Že chce žít. Že mu chybějí lidé, zvuky jejich hlasů, jejich smích. Že se na ně chce dívat a žít svůj život s nimi. Nechce být sám. Chce se smát. A tak vzal krumpáč a všechny ty zábrany a vzpěry rozbil, dveře otevřel a vyběhl z bytu na chodbu. Ale v domě nebyl vůbec nikdo a ani nikoho nebylo slyšet. Vyběhl tedy z domu ven na ulici, ale ani tam nebylo nikde ani živáčka, dokonce nebylo slyšet ani ptáky, či jiné živé tvory. Jen vítr se honil ulicemi tohoto polorozpadlého města, ze kterého život zmizel již před lety a on stál před zčernalou výlohou obchodního střediska a koukal na odraz tváře šedivého starce protkané vráskami bolesti a utrpení. Koukal na odraz tváře posledního obyvatele celé této mrtvé planety, kterému celý život, kvůli nepochopení a jedné ženě, utekl mezi prsty.