Jen vzpomínka

Ztrápeně sedět uprostřed celého dění.
Házet do sebe jednu skleničku čehokoliv, co má v sobě špetku alkoholu a utápět v sobě veškerý smutek.
Pak se objeví nějaký týpek, který se snaží trapně maskovat soucitem svoje sexuální touhy.
Nevšímá si ho. Pije dál cosi, co připomíná levnou vodku. A v hlavě jí běží kusé vzpomínky.

***
…Studentská diskotéka. Vešel do sálu. Hudba ztichla. Lidé kolem zmizeli. Zůstali jsme sami. Žádné dlouhé věty. Jen prosté „Tančíš?“

***
Jejich první setkání. Objednala si další skleničku a kluk, který si sednul vedle ní, mlel něco o počasí. Nevěnovala mu pozornost. Zazněla znělka z pomády.

***
„Seznámím vás.“ Řekla moje kamarádka, o pár týdnů později potom, co jsem se s ním viděla prvně…
Podali jsme si ruce a ten večer se od sebe neodtrhli. Jeho pevné objetí a dlouhé pohledy. Podlamovala se mi z toho kolena. Doprovodil mě až před pokoj.
„Nepustím tě.“ Řekl tenkrát.

***
Po tváři mi stékala slza. Setřela jí. Vůbec to nebyla pravda. Tak snadno jí nechal jít. Kluk vedle ní seděl stále blíž, ale pro ní byl na míle vzdálený. Na velkoplošné obrazovce běžela reklama s ohňostrojem.

***
Byla jsem šťastná. Zamilovaná a uvěřila jsem na lásku na první pohled. Byl tak okouzlující. Měla jsem pocit, že ho znám celý život a že on zná mě.
Stáli jsme v okně a dívali se na ten nádherný silvestrovský ohňostroj. Objímal mě okolo pasu a já se cítila tak bezpečně.
Líbal mě a já si přála, aby to tak bylo na věky.

***
Otočila se od obrazovky a prvně se zadívala na toho kluka. Zřejmě už delší dobu mlčel. Přede ní se objevila další sklenička čehosi.

***
„Na zdraví.“ Vzpomněla jsem si na naše první oficiální rande. Tenkrát jsem měla ještě po jedné akci děsnou kocovinu. Smál se mi a na přípitek objednal vodku. Prý se nejlépe člověk z kocoviny dostane čistým pitím.

***
„Nechceš jít tančit?“ zeptal se ten kluk. Zpozorněla. Začali hrát ploužáky. Gestem ho odmítla a všímala si jen své skleničky.
Pak jí objal. A ona měla pocit, že to dál nezvládne, že se zhroutí. Opřela se o něj. Ucítila pánský parfém. Ani zdaleka nepřipomínal ten jeho…přesto…

***
…Ta jemně kořeněná vůně, s kterou mě vítal na nádraží každou neděli…

…Vrátil se pozdě. Už jsem ani nečekala, že přijde. Tiché zaklepání za dveře. Téměř jsem spala.
Otevřela jsem dveře. Byl celý zasněžený. Objal mě mezi dveřmi. „Nevzbudil jsem tě?“
Usmála jsem se a nechala ho tu noc u sebe.
„Nádherně voníš.“ Šeptal mi do vlasů.

Už byla dost opilá. Ten kluk jí začal líbat a ona neměla sílu se bránit. Nechala ho. Všechno na čem jí zaleželo, jí bylo lhostejné. Stále měla pocit, že vedle ní nesedí cizí kluk, ale on.

***
„Jsi smutná.“ Držel mě u dveří mého pokoje.
„To je z tý školy.“
Přitáhnul si mě k sobě. „Ty to zvládneš.“ Snažil se mě povzbudit. „Jsem s tebou.“

***
Kluková celovečerní snaha se vyplatila a on dostal, co chtěl. Miloval se s ní, ale ve skutečnosti se milovala s „ním“ , ne s tím klukem. Vzdychla „jeho“ jméno. Tomu klukovi to bylo jedno.

***
„Ty brambory jsou příšerný. Příště radši přivezu naše domácí, než kupovat tohle.“ Stěžoval si.
„Prosím tě, radši si běž dodělat ten svůj projekt do školy a vaření nech na mě. Věčně si na něco stěžuješ.“
„Na všechno ne.“ Mrknul na mě.
„Ne?“
„Na tebe přeci ne.“ Políbil mě.

***
Oblékla se. Kluk byl spokojený a vedl jí na kolej. Motala se vlivem alkoholového opíjení.

***
Nepřišel. Za celý den se neozval. Měla jsem strach. Psala jsem mu sms. Bez odpovědi. O několik hodin později jsem mu volala. Byla jsem zoufalá. Nechtěla jsem běžet na jeho pokoj, abych nevypadala vtíravě. Zároveň jsem na pokoji taky být nemohla. Šílela jsem.
V noci mi zapípal telefon se zprávou „Promiň spal jsem.“
„Měla jsem strach.“ Odpověděla jsem obratem.
Na zpět mi přišlo jen „promiň ?“
Dostala jsem vztek. Neodpověděla jsem. Opět mi zapípal mobil: „Můžu ještě přijít?“
„Měla jsem strach.“ Zopakovala jsem mu u dveří mého pokoje.
„Promiň.“ Snažil se mě obejmout. Ale já se nenechala.
Hádali jsme se.
„Odešla jsi včera za jiným.“
„Slíbils mi, že půjdeme ven postavit toho sněhuláka.“
„Objednal jsem nám pití.“
„Ani jsi nenapsal. Mohl jsi aspoň říct, že jdeš spát. Byl to jenom kamarád, šla jsem ho pozdravit.“
„Nevěděl jsem, že usnu na takovou dobu. Omluvil jsem se ti.“
„Nechci abychom se hádali.“ Smutně jsem svěsila ramena.
„Ani já ne. Zapomeňme na to.“

***
V opilosti narazila do zábradlí. Kluk nezvládal koordinovat její pohyby. „Jsi v pořádku?“ ptal se a ona nechápala souvislosti. Zasmála se.
„Kde bydlíš?“ ptal se ten kluk, který se ní strávil celý nepovedený večer. „Nech mě už k sakru být.“ Odstrčila ho.

***
Blížil se jeho odjezd na půlroční stáž
„Kdy se uvidíme naposledy?“ pronesla jsem tiše.
„Až před smrtí přeci.“ Usmíval se.
„To nemá být vtipný.“ Zamračila jsem se.
„Vypadáš jako učitelka, když se tak mračíš.“ Posmíval se.

Veškeré hádky se urovnaly. Všechno bylo zase krásné. Jediným černým mrakem byl jeho odjezd. Doprovázela jsem ho k vlaku.
Tenkrát jsme se viděli naposledy.
„Budeme si volat, ano?“ Svíral mě v náručí a kolem nás byla depresivní atmosféra loučení.
„Ten půl rok uteče jako voda.“ Usmála se a snažila se o tom přesvědčit hlavně sebe.
„Mám tě rád.“

***
Kluk jí nakonec odvedl na pokoj k její kamarádce. „Měj se hezky.“ Řekl na rozloučenou.

***
„Musím ti něco říct.“ Řekl do telefonu
Polil mě studený pot a před očima jsem měla černo.
„Co se děje?.“ Vysoukala jsem se ze sebe, i když jsem tušila, o co jde.
„Musíme se rozejít. Vyspal jsem se s jinou.“
Nebyla jsem na chvíli vůbec schopná slova. „Zamiloval ses do ní?“ dostala jsem ještě ze sebe.
„Ano.“ Zazněla jeho odpověď a mnou projela ostrá bolest. „Omlouvám se ti, jsi hodná. Nezasloužíš si takové jednání. Nemám ti co říct.“
„Dobře. Ukončeme to.“

***
Ztrápeně sedět uprostřed celého dění.
Házet do sebe jednu skleničku čehokoliv, co má v sobě špetku alkoholu a utápět v sobě veškerý smutek.