Kino, dílna lidskosti

,,Bude to fajn, uvidíš“ řekl Jan a pozval Janu do kina. Film se, ač hrůzostrašný, oběma moc líbil. Právě odcházeli, když uviděli brýlatého muže s podivným výrazem, jak stojí u dveří. Tahal za ně, ovšem neotevřely se. ,,Nejde to“ řekl najednou a šel si sednout zpět na sedačku. Správce kina se podivil a řekl, že když to nejde, nedá se nic dělat. Okna jsou vysoko. Počkají. Jan s Janou a všichni se vraceli pomalu zpět. Usadili se a film začal nanovo. Jako omluva kina, se bude promítat zdarma, dokud se odtamtud lidé nedostanou. Polovina lidí by na něj již určitě nikdy nešla. Ale když je to zadarmo..Celý ten film byl o ničem. Byl o zabíjení, mučení a dalších libůstkách, které známe z Hollywoodu. Jan třeštil oči a Jana se je naopak snažila držet zavřené. Když úvodní titulky běžely počtvrté, jeden muž začal běhat hlavou proti zdi. Narážel do ní, až mu z hlavy crčela krev. Přistoupili k němu dva urostlí mladí chlapi a chytli ho každý za jednu ruku. Tahali ho každý na jednu stranu. Muž, tahán, křičel o pomoc. Ostatní se na něj šklebili. Když ho konečně pustili, schoulil se do klubíčka a potichu si něco povídal sám pro sebe. Nejmenší účastník, kterému bylo deset let, začal pokřikovat po lidech, že je nenávidí. Nenáviděl především sám sebe jako účastníka tohoto cirkusu, tohohle světa, tohohle kina. Jeho matka ho chytla pevně za krk a tiskla ho k zemi. Jan se začal nahlas smát. Jana začala otevírat oči. Muž, který běhal proti zdi, se zvedal. Přiběhla k němu krásná mladá žena a kopla ho, se vší ctí, do rozkroku. Muž se opět svalil. Jana se zvedla a šla si koupit do automatu něco na pití. Když už v kině, tak bez žízně. Po cestě potkala brýlatého muže, který se předtím snažil otevřít dveře. Zrovna močil na pokladnici, která předtím Janě prodala lístky. Jana se začala smát, až se za břicho popadala. Když si konečně koupila pití, tak se vracela, dívajíc se přitom na dveře, které nešly otevřít. Uvědomila si, že za zavřenými dveřmi si každý může dělat, co chce. Ne to, co dělá, že chce celý život, ale to po čem touží již od svých prvních krůčků, od prvních krůčků svého nemilosrdného já, své lidskosti se všemi jejími podobami. Když se vrátila, ani ne po deseti minutách do sálu, kde se promítalo, nebyla již Janou, ale janou. Nikdo v sále již neseděl, kromě jednoho vozíčkáře bez noh, který jen křičel něco nesrozumitelného. Jana k němu šla blíž, aby rozuměla tomu, co říká. Majíc uši nastražené, oči vypoulené, spatřila onoho desetiletého kluka, jak se chopil vozíčkářova vozíku, zručně jako vidlák kolečka, a již uháněl směrem ke schodům. Pak již slyšela jen dutý náraz, dětský smích a tlumený nářek. Napila se z plechovky a vší silou ji mrštila proti Janovi. Jan se jen zasmál, odhalivše své žluté zuby, a vrhl se na ni. Co se dělo dál, není dosti známo, jen se ví, že za celou dobu se promítání uskutečnilo celkem třiadvacetkrát. Uklizečka, která ráno vstoupila nezamčenými dveřmi, spatřila spoustu lidskosti válející se všude kolem.