Supervolby

Hanz vlezl v devět večer do dveří Beznadějného výčepu takovým tím stylem, kdy už něco máte v krvi a ani dvoukřídlé lítačky vám nejsou dost široké na to, abyste při průchodu neorazítkovali rameny futra po obou stranách. Pochopitelně tím neušel pozornosti celé Beznadějky včetně bandy tvořící klasické osazenstvo barpultu. Nasměroval si to rovnou ke svému stálému místu u baru a mávl na Radima výmluvným obvyklým gestem, které značilo jedno pivo. Než se Radim přitočil, všem u baru ještě mávl na pozdrav.

„Nejdřív na mě dejchni,“ řekl Radim nemilosrdně.

„Snad mě nechceš dávat testy jestli už nejsem nabořenej. Jsem si vždycky myslel, že tu ceduli ´PODNAPILÝM PODÁVÁME POUZE RUKU´ tu máš jenom tak,“ opáčil Hanz.

„No taky že jo. Mám ji tu, protože se mi líbí ta hláška. Jinak bych už dávno krachnul. Kdyby byli všichni jako ty, tak bych jim dal za večer dvě piva a jednu zelenou a bylo by vymalované.“

„Tak co prudíš?“

„No ještě abys mi chlastal u konkurence a sem mi chodil navátej, ne? Bych tě pak pro výstrahu ostatních známých a štamgastů připoutal na týden ke hřbitovní bráně. A že by to při téhle podzimní slotě nebylo fajn, co? Na druhou stranu bys mohl po setmění strašit svíčkový báby. Třeba by nějakou trefilo a zvedl bys mi kšefty pohřební hostinou…“

Pár lidí z bandy u pultu se uchechtlo a Milan Radimovi naznačil, že je jednička, nutno podotknout, že klasickou římskou verzí tohoto znamení, nikoli topolánkovskou. K té neměl daleko Hanz.

„Hele klídek,“ zvolnil, „ještě ty mě dneska ser! Jdu přímo od voleb, jsem to nějak nestíhal dřív a jsem totálně rozhozenej.“

Radim při těch slovech znalecky zavětřil, demonstrativně v proudu Hanzových slov.

„OK. Vzhledem k tomu, že z tebe táhne všechno možný na půl metru, jenom chlast ne, tak dostaneš hned dvě výsady,“ sliboval Radim a roztočil pivo.

„A to?“

„Tenhle roztočenej kousek bude pro tebe, to za prvý. A za druhý dostáváš automaticky s prvním pivem právo volit.“

„Blbe, ti říkám, že jdu právě od voleb, kde mě nasrali.“

„No a? Nezapomínej, že my u nebeských výšin v Beznadějce jsme trochu jiní, než ta rádoby spořádaná banda dole ve městě. A…“

Na ozdobném trámu v rohu barpultu se rozsvítilo červené světlo, které mohlo znamenat jen několik věcí: buď je na kremárně potřeba donést a narazit bečku, nebo je potřeba někoho vzkřísit. Nebo vynést v zubech.

„…moment,“ dokončil Radim nakousnutou větu neurčitě.

Pivo postavil před Hanze a zmizel dozadu. Úzkou chodbičkou mezi naštosovanými sudy a basami všeho možného a po schodech dolů. Očekávaje téměř všechno vletěl do výčepu k Tině.

„Co je potřeba?“

„Dotáhnout a narazit.“

„Kerý?“

„Obě. První došla dvanáctka, tak jsem jim točila desítku a počítala to za dvanáct, když ji někdo chtěl. Stejně jsou už tak zpracovaní za celej den, že si nikdo nestěžoval.“

Beznadějná kremárna byla místnost, kde bývaly kdysi kremační pece. Radim při přestavbě využil komínů, a bývalá žároviště překopal ve stylové krby. Hodily se tu, protože byla místnost částečně zapuštěna do skalnatého kopce a byla v ní patřičná zima, navíc zde bylo trvalé reservé pro místní pobudy a bezdomovce. Tak si Radim říkal, že se aspoň někde zahřejou. Jednalo se o víceméně stálou a neměnnou klientelu, která měnila své složení povětšinou jen smrtí někoho z party. Po tom, co jejich bývalou nálevnu, jednu z nejzaplivanějších pajt Velovic zavřeli, přesunuli se sem. Konzumenti byli zdatní, byli rádi, že jsou vyčleněni do speciální místnosti, kde je neotravují někteří nabubřelci seshora, mají co pít a je jim teplo. Na Tinu si většinou nedovolovali, ač vypadala mladá blondýnka dobře, sexuálně už měli chlapci povětšinou zcela jiné starosti. Co se týkalo agresivity, stačilo je vzít na čistírnu. To byla bývalá přípravna mrtvých. Mezi její jasné výhody patřil kanálek uprostřed místnosti, dodnes průchozí, a celokachlíkovaná omítka. Radim ani nechtěl vědět, jaké svinstva se tu vypouštěly do řeky při přípravě mrtvol na obřad. Na druhou stranu byl za nedořešené odpady vděčný, byl to jeden z důvodů, proč mohl s trochou štěstí, nátlaku a podplácení Beznadějku ještě jako smuteční síň napadnout, nechat prohlásit za nevyhovující hygieně a následně ji s přibližně stejnou trochou štěstí, nátlaku a podplácení přestavět na Beznadějnou vyhlídku, hospodu čítající nálevnu pro místní bezdomovce, výčep s barem a luxusní odhlučněný salónek pro smuteční hostiny; vše s nedořešenými odpady. Radim tedy mohl agresora v čistírně s přehledem vykopat z hader a pokropit studenou vodou z hadice. Případně jej v hadrech nechat, pokud smrděly. Možnosti vysprchovat se na čistírně za mírný poplatek dobrovolně většinou tyto existence totiž nevyužívaly. No, a pokud agresor pod vodou nevychladl, Radim jej jednoduše vykopal ven, zvláště v případě, že bylo aspoň trochu obstojné počasí. Ale protože tím kluky vždy zbavil jediné formy zábavy a sociálního kontaktu, které jim v životě zbyly, většinou se naučili své emoce krotit a pochopili, že na šéfovo maso se nesahá, ač Radim s Tinou nikdy nespal.

„Takže desítku roztáčenou jako dvanáctku, a ještě mi to přizná.“

„Taky jsem ti logicky přiznala ty prachy, co z toho máš navíc,“ odvětila Tina a pozvedla obočí, čímž na spoustu lidí působila tak, jakoby jim říkala, že je má za dementy.

„Však si nestěžuju. Šikovná, asi dostaneš prémie.“

„Po půl roce?“

„Tak ne. Za blbý kecy,“ odpověděl Radim a zmizel vzadu s prvním prázdným sudem.


***


„Tak co tam bylo?“ houkla od stolku poblíž baru Jana.

„Jenom narážečka, dneska kromě voleb žádný vzrůšo a výsledky odtajním stejně až příští týden v pátek, ať se máte na co těšit až sem zase půjdete chlastat,“ odpověděl směrem ke stolu místní omladiny Radim.

„A jak víš, že sem půjdem?“

„Protože sem lezete každej tejden, nechci po vás občanky, smradi, a dávám vám na sekeru, když je nejhůř. Jste tu v bezpečí i proti policejním šťárám, protože sem kluci chodí trávit dlouhý hlídky a hlavně: budete zvědaví na výsledky voleb…“

Radim se po poslední hlášce začal lehce smát.

„Co máš pořád s těma volbama. Ti říkám, že mně to tam projelo krkem, tak mi je furt ještě nepřipomínej,“ ozval se Hanz.

„No hele to je jednoduchý. Protože tu máme supervolební rok, rozhodl jsme se že si uděláme i supervolební večer u nás v Beznadějce. Dole se volí městské zastupitelstvo a senát, tady volíme nejoblíbenější pivo…“

„Dyť tu čepuješ jenom jedno!“

„Nepřerušuj, zatím ti vždycky stačilo. Dále nejoblíbenější chlast, nejoblíbenějšího člena personálu a nejoblíbenějšího vedoucího pro případ, že bych nejoblíbenějšího člena personálu nevyhrál já. Ještě jsme chtěli volit největšího debila Velovic, ale nikdo nechtěl dobrovolně kandidovat, tak to uděláme formou ankety příští tejden. Svůj hlas napiš na volební lístky,“ pokynul Radim k hromádce natrhaného toaletního papíru, „a volební urny jsou támhle.“

Hanzův pohled zabloudil ke stolku vedle jukeboxu, na kterém byly narovnány čtyři kulaté černé urny. Před nimi hořela v jednom popelníku Radimova typická recyklovaná svíčka, ve druhém byla víceméně do rovna nasypána hromádka popela.

„Kdes je vzal?“ zeptal se Hanz jakoby majitele hospody neznal.

„Tři jsem si vypůjčil dole na pohřebce u svatý Lilith, čtvrtou neměli, tak jsem na chvilku přestěhoval starýho Metelku do popelníkového holobytu.“

Starý Metelka býval jedním ze zasloužilých konzumentů, který díky tomu, že již neměl žádnou rodinu ani pohřební parcelu na místním hřbitově, zanesl si do poslední vůle, že chce zákon nezákon být v urně na polici nad barem v Beznadějce, protože tam trávil poslední a nejkrásnější (aspoň podle svého názoru) chvíle svého života. A tak mu toto přání Radim hned po pohřbu a žehu z městských peněz splnil.

„Není ti blbě? Vysypat mrtvolu do popelníku?“

„Ne mrtvolu. Jenom jeho popel,“ rozmáchl Radim rukama. Ještě nezačlo mrznout, že bych ho šoupl na terasu ať si nerozbiješ hubu, až sem zase polezeš vykolejenej. A vůbec. Víš jak měl tenhle popelník rád? Víš kolik vajglů do něj zapích?“

„On ho jako měl ozančkovanej?“

„No to asi ne. Ale musíme věřit. Podobně jako všichni věříme, že je mu teďka dobře v nebi a shlíží na nás. A sedí hned vedle Jeho trůnu,“ pronášel Radim pateticky a pohlížel při tom ke stropu na odsávač cigaretového kouře. Pro sebe při tom dospěl k názoru, že by měl udělat něco s pavučinami kolem.

Milan známý tím, že byl ještě o trochu větší cynik než Radim se u pultu předklonil, aby na oba viděl: „Jo, a přitom na nás teďka vejrá z popelníku, běžně na nás shlíží z baru a vsadím se, že touhle dobou se nanejvýš čachtá někde v očistci. Pokud ho už odtamtud nepustili s tím, že by po něm museli od hříchů vyměňovat vodu a drhnout všechny kotlíky.“

„A myslíš, že to jako nedělaj běžně?“ zeptala se rozrušeně poněkud jednodušší blonďatá Blanka, typický produkt pana Matella a jeho Barbie psychoterapie uplatňované na malé holčičky od nejútlejšího věku.

„No a proč jako?“ odpověděl Milan. „To sis ještě nikdy nenapustila po někom vanu, aniž bys ji předtím vylila dezinfekcí?“

„Noooo…“

„Už chápu, proč ti slezla barva z vlasů…“

„Hele, ale třeba Metelka nebyl tak špatnej,“ vmísil se zpátky do hovoru Radim. „Nevím, do pajty mi moc pravda nechodil, ale třeba tady…“

„Ten?“ protáhl ksicht Milan. „Kdyby tam měl být jen za každou vykouřenou cigaretu a za každý vypitý půllitr pět minut, trávil by tam nejmíň další dva životy. A to jsme vypustil ostatní hříchy.“

„Ale fuj, kdyby ho nespálili, určitě by se teď obracel v hrobě!“ Zastala se nebožtíka Zuzka, poněkud útlocitnější to duše dnešní večerní sešlosti v Beznadějce.

„Jo, takhle může akorát vířit v popelníku,“ poznamenal Milan

„Ticho oba, nebo nad ním spustím odsavač dýmu a budete mít po prdeli všichni i s Metelkou,“ uzavřel Radim a zapálil si za barem cigaretu. „Ten totiž bude nenávratně rozprášen v prdeli; pardon, ve Velovicích.“

Roztočil další piva a než to pokleslo, foukl obláček dýmu k Hanzovi: „A co ti tam vlastně udělali, že tě ty volby tak žerou?“

„Dej sem nejdřív jedno a prcka k tomu.“

„Prcka?“

„No jasně, že v hořčičáku jako vždycky.“

Skleničky od hořčice, přezdívané megaprcky, byly mezi klasickým osazenstvem k podávání opojných nápojů nad 40 % velice oblíbené. Nemusely se tak často objednávat a celkově to šlo rychleji. U Radima byly ještě oblíbenější. Nemusely se tak často umývat, nemusely se tak často dolívat a vůbec…

„Tebe to nějak vzalo, že dáváš kombi už od druhého kousku.“

„No dyť,“ pokýval hlavou Hanz.

„No dyť ti tu taky lochnul dva kousky zatímcos dole narážel Tinu,“ upřesnil informaci až doteď mlčenlivý Jirka, a pohotově ještě upravil čtvrtý pád Tinina jména na třetí.

„Bonzáku,“ podíval se na něj Hanz.

„Kreténe.“

„Že by přátelské škádlení?“ prohodil Radim při dodání objednávky. „Kolikrát vám mám, kurva, říkat, že si tu nebudete nasávat přímo z pípy, ani doplňovat v chvilkách mojí nepřítomnosti? I kdybyste tu byli stokrát pečení vaření.“

„No tak jsem měl žízeň a nevěděl co tam s ní máš, no,“ hájil se Hanz.

„Co bych tam s ní asi tak měl před tou bandou houmlesáků?“

„No jako ale…ne…jako jak dlouho tam budeš…jsem nevěděl…“

„Nekecej, máš tři trestné čárky na lístku, kterej mi tady mimo jiný visíš od jara. Ale já ti to nepřipomínám. A už konečně nasol co bylo u tý volební komise.“

„No ty vole, vlezu tam, hrábnu pro občanku a podám ji ženský s mejma písmenama.“

„A kdo ti tam vlastně seděl?“ přihlásila se Jana o právo slova a výměnu skleničky za plnou.

„Vím já, většinou je znám od vidění, některý ani to. A je mi to ke cti, když se na to tak dívám.“

„Žádný filozofie, vole“ prohodil Milan.

„No prostě mě tam chvilku nemohla najít na tom seznamu, pak teda že jo a ať si skočím za plentu. Tak tam zalezu a, ty vole, už to slyším. Takovej ten šepot, co se u něj máš tvářit, že to neslyšíš a prej: ,A který to je. Jo? Jo téééén?!? No co tam byl, jak tam prodával u Nadi.` A z druhýho konce: ,A on už tam néééni?!?` ,Nééé, šak ona to dala někomu do pronájmu…` Ty vole, no to mě dostalo. Jako jestli si myslej, že vypínám obraz i zvuk za tou plentou. Jsem ji měl jen tak do výšky očí, tak jsem do nich hodil takový ten zabíjecí výraz, podíval jsem se na ně…“

„Všichni padli mrtví…“ doplnil opět Jirka.

„Mamlase. Ne, tak jsem je přejel pohledem zleva doprava a zpátky, no asi si toho někteří všimli, bo celkem zmlkli, vylezl jsem zpoza plenty, hodil jim to do té plastové bedny a šel jsem.“

„A to jako jenom tak?“ zeptala se Jana.

„No tak měl jsem nehoráznou chuť se jich při tom vhazování zeptat, jestli se nechtěj příště zeptat rovnou, anebo aspoň počkat až vylezu ven. No ale držel jsem hubu a vypad ven a rovnou sem. Protože Velovice už asi lepší nebudou.“

„Ámen,“ uzavřel Radim. „Přesně tak, nebudou. Za pěkné vyprávění i shrnutí ti umazávám trestnou čárku. Co bys tady chtěl, proti čemu si myslíš, že tady na kopci celou dobu bojujeme? Z čeho si děláme prdel? Ze světa a z toho, jak musí každý vědět o každém všechno a přitom si většina z nich nevidí ani na oční víka… Ani když je zavřou. No hlavně, že je přehled o okolí…“

„Ale fakt mě bere, že jim není blbý brát si tě do huby přímo před tebou…“

„Klídek,“ postavil Radim před Hanze dalšího megaprcka, „aspoň si budeme mít navěky z čeho a koho dělat prdel. Saj a koukej hlasovat.“

Radim přisunul Hanzovi hromádku natrhaného toaletního papíru s propiskou: „A pokud tě to uklidní, žádný plenty tu nejsou, ledaže bys s tím zalez na hajzl. Ale to radši ne, ještě by tě to svádělo k jinému využití.“

Hanz se zhostil propisky a začal vyplňovat.

„Ještě jsem čekal,“ řekl při vypisování svého oblíbeného chlastu zakrývaje si papír druhou rukou, „že začnou zase rozebírat, jestli jsem s Naďou chrápal, nebo ne. Však už tu taky stihli takové debilní kecy šířit, zmetci. Kurva a co je jim do toho, i kdyby? Já jim za to nemůžu, že to doma nemaj, tak o tom musí aspoň kecat v sámošce…“

„No tak, buď už v klidu,“ usazoval ho zpátky na barovku Radim, „pamatuj že sem jsi přišel vykolejenej, ale zpátky máš jít už jenom vožralej…“

„Jo, jasný. Prej chrápat s Naďou,“ zklidňoval se Hanz, „když jim kurva i můj gynekolog může dosvědčit, že jsem panic!“

Osazenstvo, které bylo v doslechu, rázem ztichlo a na Hanze pohlédlo s otazníkem v očích minimálně stejné množství lidí, jako dole u volební komise…

A Radim si pomyslel, že je nejvyšší čas začít přilívat vodu do chlastu…