Déšť diamantů

Byla půlnoc a venku pršelo. Nebo nepršelo? Možná to byl sníh… A nebo taky diamanty, z okna to šlo špatně poznat. Na nebi pluly mraky. I když se možná táhly po zemi, přes to zvonění rolniček to už nepoznám. Možná bych měl jít natrhat nějaká jablka, abych nakrmil Drobka. Jeho lesklé duhově zbarvené peří bylo fascinující, ale aby taky ne, vždyť to byla ukázková kachna. Vedle mě se cosi pohnulo. A, byl to jen Mourek. Jeho dračí dech a růžové šupiny teď pokojně spočívaly na gauči. Nebo na posteli, spávám už delší dobu na stropě a ztrácím přehled. Ve věži toho člověk hodně zapomene. Hodiny začaly odbíjet první hodinu ranní a ty malé potvůrky, krásně vyjící na měsíc, mi už začínaly lézt na nervy. Měl bych zavolat hubiče žab, aby je alespoň přestěhoval, pod hradem nemají co dělat, ještě se prokoušou dovnitř a pokoušou Mourka. Je to zvláštní, ten fialový měsíc je dnes nějaký velký… To bude jen klam, přeci jen jsem už dlouho nebyl venku. Mohl bych si udělat procházku, život na hradě mě už začíná nudit... Mourka a Drobka nechám spát, sprchovali se už včera. Zvláštní jak oba vycházejí s mou ženou. A kde vlastně je? Už si vzpomínám, šla si zaplavat do zahrady, v tuhle roční dobu jsou tam pěkné podmínky a těm kolibříkům se tam daří. Zvláštní, jak je ta voda suchá… Tak přeci jen prší diamanty, myslel jsem si to. A hele, duha, krásná… Měl bych už ale jít spát, nebe začíná zelenat, za chvíli přijde jitro…

„Pane doktore, pojďte rychle sem!“ křikla vrchní sestra z pokoje pro péči o pacienty v kómatu. „Co se děje?“ zeptal se doktor, který již tři roky kontroloval Borisův stav. „To snad není možné… On se probírá!“ Nadšeně pronesl a začal testovat motorické funkce. „Jak se vede, mladíku?“ zeptal se. „Jak dlouho jsem byl mimo…?“ odvětil mu Boris otázkou. „Tři roky, chlapče… A nikdo už nevěřil, že se vrátíš… Zítra jsme tě chtěli odpojit…“